Turning 30. 🎈 O málokterém věku se toho na blozích stárnoucích mileniálů napíše tolik. Já jsem si svou třicítku odbyl v dubnu. A s pár týdenním odstupem shrnuji, v jaké formě a s jakými zkušenostmi do ní vstupuju.
-
-
Vzpomínky z hokejové branky: část třetí
I po těch pár letech se mi docela často zdá, že chytám. Sny si většinou nepamatuju, ale ty hokejové mi ráno po probuzení v hlavě zůstávají, protože jsou si až na výjimky děsně podobné. Stojím v bráně, cítím na sobě oči spoluhráčů, kteří mi věří. Já se jim snažím vysvětlit, že ‚netuším, jaký to bude, protože jsem ty věci na sobě neměl pět let‘. Nikdo mě ale neposlouchá. A vždycky v tom snu chytám strašně. Žádné sny o tom, jak s Detroitem vychytávám Stanley Cup. Dostávám jeden gól za druhým a ráchám se v tom nezdaru jak hadr v kýblu s vodou. Táta se na mě z publika dívá přísně.…
-
Vzpomínky z hokejové branky: část druhá
Když jsem chytal hokej, byl jsem přímo posedlý rituály. Stačilo, aby se mi výrazně vyvedl zápas, a rázem jsem se mohl přetrhnout, abych příští týden dělal všechno stejně. Udělal jsem si nachlup stejnou rozcvičku. Poklepal jsem si hokejkou na tyče ve stejném pořadí. Dokonce jsem si na povzbuzení před zápasem radši koupil i stejnou příchuť Big Shocku! Kupříkladu před každým zápasem, pár sekund do vhazování, jsem pokynul rozhodčímu, udělal v mezikruží provaz a zamumlal jsem si pro sebe pár slov, které jsem nikdy nikomu neprozradil. Taková tajemství má určitě každý gólman. A stejně jako všichni ostatní brankáři je neprozradím ani po letech. Ale zato vám prozradím všechno ostatní. Strašidelnost prvních…
-
Vzpomínky z hokejové branky: část první
Před pěti lety jsem šel na zdánlivě obyčejnou hodinku hokejového tréninku. Pár rutinních cvičení, na konci bago, klasika. Dal jsem si sprchu, hodil věci do báglu, pozdravil spoluhráče a už nikdy jsem se na ten zimní stadion nevrátil. Byl to můj poslední trénink. Po dobrých dvaceti letech každodenní hokejové rutiny. Kam až si pamatuju, měl jsem na nohou obuté brusle. Bylo pro mě naprosto normální přijít ze školy a vědět, že v pět večer mám být na ledě. Nedokázal jsem si představit život bez hokeje, protože jsem ho jednoduše neznal. Přesto už to bude pět let, co jsem nastoupil k hokejovému zápasu. A po pěti letech mám chuť napsat všechno…
-
Jaká je Keňa a co si vzít s sebou?
Jsem absolutní opak travel bloggera. Neumím chytat levné letenky, nikdy jsem nepoužil Airbnb a máloco mě láká tak málo, jako si na víkend jen tak někam zaletět. Navzdory tomu jsme se s ženou před týdnem vrátili z Keni, kde jsme strávili deset dní, a teď tu jako řádný travel blogger vyťukávám článek. O tom, jaká je Keňa, co stálo za hřích a co byste měli vzít v potaz, kdybyste se tam náhodou hodlali mrknout taky. 17 hodin na cestě Keňa je nepřekvapivě zatraceně daleko. Přesto si do ní můžete zaletět se Smartwings poměrně pohodlným spojem Praha-Mombasa, který je, až na jedno technické mezipřistání v Hurghadě, sympaticky přímý. Je to za…
-
Vyšlo SCORE 300. Co pro mě znamená?
SCORE pro mě byl kdysi obtížně dosažitelný olymp něčeho, čemu jsem s dětskou naivitou přezdíval „kariéra herního novináře“. Pro dvanáctiletého kluka, kterého nejvíc baví psát slohovky a hrát videohry, to bylo něco jako sen. Aby si lidi četli váš názor na videohru, a abyste vůbec koexistovali v kolektivu podobných nadšenců, kteří vědí, co to znamená perex a používají slovo ‚repetitivní‘. Dneska chtějí být děcka YouTubery. Já si přál bejt další Ali, Dreb, Tukan nebo Bludr. Do SCORE píšu od roku 2006. A o tom, co mi těch třináct let dalo, jsem už na blogu psal (a budu rád, když si to ještě jednou přečtete). Důvodem, proč se k tématu herní…
-
Trpím syndromem Visual Snow. Co to je?
Jednou večer, bylo to loni v únoru, jsem se ve svém starém bytě podíval do pokoje, ve kterém bylo zhasnuto. Namísto tmy tmoucí jsem tam ale viděl něco, co bych nejlépe přirovnal k miliardě neklidných bezbarvých pixelů. K čemu bych vám to přirovnal? Asi jako kdybyste se sakra dlouho dívali do zrnící televize, pak se mrkli jinam a viděli ji nadále vypálenou před ksichtem. S tím rozdílem, že ta zrnící obrazovka by byla po celé ploše té zhasnuté místnosti, jako kdyby ji tam dostal nějaký jó pečlivý malíř. Nijak zvlášť mě to tehdy napoprvé nezneklidnilo. V práci byl zrovna docela mordor a každý ví, že dlouhé koukání do monitoru zkřížené…
-
Jaký byl můj rok 2018?
Jsou roky malé a ty velké. Pro mě byl rok 2018 jednoznačně tím velkým. Když jsme s Anežkou seděli teď na Silvestra u nás doma jako dva televizní diváci, probírali se snůškou improvizovaných chlebíčků a jednohubek, společně jsme přemítali, jak složitý a zároveň krásný rok to byl. Že bude velký, to jsem tušil. A ostatně jsem o tom psal sem, ještě než začal. Přesto se objevilo hned několik fixů, které jeho velikost ještě podtrhly. A pokud máte pár minut, podtrhnu to i tady. Vzali jsme se Od devátého června máme s Anežkou stejná příjmení. A od devátého června si moje žena zvyká, že kdekoliv musí nahlásit své celé jméno, je okamžitě postaráno o společenský ledoborec.…
-
Můj první rok na pozici kreativního ředitele
Začátkem bych měl asi vysypat, co taková práce kreativního ředitele vlastně obnáší. Zvlášť proto, že každá agentura má svůj vlastní jazyk. Někde je to director, někde strategist, jinde idea maker, tamhle vedeš kreativce, onde zase grafiky.
-
Jak jsme se s Anežkou vzali (aneb svatba ve Family Hotel Okoř)
Kde začít. Asi jednoduše tím, že miluju svojí ženu. A že to díky tomu bylo celý mnohem jednoduší, než jak se o tom vypráví ve filmech. Koncem roku jsem na blog psal, že svatba je velká věc. Bezesporu je. Ale řek bych, že když si jste na stopro jistý tím, s kým do toho jdete, tváří v tvář vám to najednou tak velký nepřijde. Přijde vám to pak vlastně normální. Výjimečný, ale normální. S Anežkou jsme se rozhodli mít svatbu ve Family Hotel Okoř, na tom asi nejinstagramovějším místě, který jsem kdy naživo viděl. Než jsme si ho vybrali, prošli jsme dost míst. Řada z nich byl fajn. Když nám…
