Jsou roky malé a ty velké.
Pro mě byl rok 2018 jednoznačně tím velkým.
Když jsme s Anežkou seděli teď na Silvestra u nás doma jako dva televizní diváci, probírali se snůškou improvizovaných chlebíčků a jednohubek, společně jsme přemítali, jak složitý a zároveň krásný rok to byl.
Že bude velký, to jsem tušil. A ostatně jsem o tom psal sem, ještě než začal. Přesto se objevilo hned několik fixů, které jeho velikost ještě podtrhly.
A pokud máte pár minut, podtrhnu to i tady.
Vzali jsme se
Od devátého června máme s Anežkou stejná příjmení. A od devátého června si moje žena zvyká, že kdekoliv musí nahlásit své celé jméno, je okamžitě postaráno o společenský ledoborec.
Svatba na Okoři byla krásná. Pohádková.
Doprovázená smyčcovým duem, těmi nejbližšími, krásným sluníčkem a ke konci i romantickým deštěm.
O tom, jak jsme svatbu poskládali, jsem psal tady na blogu. Na Instagramu jsem potom psal, že svatba nestála málo, ale veškeré investované peníze se vrátily ve vzpomínkách. Kdyby existovala petice na podporu tohoto tvrzení, i po půl roce bych ji v mžiku podepsal.
V ten den bylo prostě všechno v pořádku.
Bydlíme ve svém domě
Ze sídliště jsme se v listopadu přestěhovali do Zlonína, okres Praha-Východ.
Kromě nás dvou se stěhoval snad jen počítač, knížky a krabice s oblečením. I proto nám v prvním týdnu dělala společnost leda matrace, teplá voda a rozložená karimatka místo gauče v obýváku.
Dnes už samozřejmě to hlavní máme. Nutno teda dodat, že se ve mně žádný velký interiérový estét neprobudil, a to, že náš dům začíná uvnitř vypadat tak krásně, vděčím jen a pouze Anežce. Své dva hýčkané minimalistické plakáty s motivem Planety Teror si ale beztak prosadím, to si pište!
Každý nový kus domova, který instalujeme na místo, je pro nás momentálně největší společnou radostí.
Kecal bych ale, kdybych tvrdil, že stavba byla jen samá radost. Byla to naopak objemná porce stresu, závodů s časem, hromad papírování, občasných pocitů beznaděje, dlouhých e-mailů bez reakce a nadějných vyhlídek světla na konci tunelu.
To světlo přišlo, bydlí se nám zatím krásně.
O některých věcech ale dokážu upřímně psát až po dvadvacáté hodině.
Stal se ze mě pacient
Říká se, že když nejde o život, jde o hovno. Hell yeah!
V únoru jsem začal mít problémy se zrakem. Zničehonic jsem začal v zorném poli pozorovat zrnění. Nejdřív jenom ve tmě. Pak na stěnách. Pak začalo zrnět nebe. No a pak se všechno „rozzrnělo“ sakumprásk.
Teď už vím, že jde o velmi vzácný, neléčitelný syndrom visual snow.
Syndrom, který v Čechách zná zhruba procento očařů a neurologů. Nepřejte si ho mít. Kromě toho, že to není zrovna čokoládová lázeň, si projdete lékařskými zprávami se suspektním nádorem na mozku, roztroušenou sklerózou, boreliózou, glaukomem a se vším možným.
Z roku 2018 jsem strávil dobrých dvacet dní v nemocnicích.
Ale protože už jsem se nad svou nemocí stihnul trochu povznést, příští článek věnuji jí. České zdroje se totiž omezují na jednu vágní poznámku na Wikipedii.
2019?
Aby měl člověk krásnou svatbu, nevyhnou se mu hodiny příprav. Aby měl dokonalý dům, je s tím spojená hromada stresu. To co přichází s neznámou nemocí a nutností obrážet nejrůznější lékaře od Budějek po Hradec Králové, to sem psát ani nemusím.
Velký náročný rok.
Rok, za který musím poděkovat své ženě, že ho se mnou zvládla a prokázala vnitřní sílu, kterou nechápu a obdivuju.
Do roku 2019 si tak přejeme hlavně klid a zdraví. I přesto si nemůžu odpustit takový malý wishlist, který doufám, že se mi letos podaří splnit.
- Dovolená. Loni jsme kvůli domu nedali nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo líbánky. Po tom roce už se snad ani nemůžeme shodnout, kdo z nás dovolenou potřebuje víc.
- Sport. Loňský ajfr se podepsal na mém sportovním režimu. Odneslo to fitko i mé milované běhání. Už teď v lednu jsem si tak koupil Huawei Band 2 Pro. To aby mě Čína zkusila vrátit do formy.
- Blog. Koncem roku jsem překopal design, některé články i podpořil reklamou v cenové výši dvou párků v rohlíku denně. S blogem chci pokračovat dál. V co nejlepší intenzitě, s co nejaktraktivnější tématy.
- Nové inspirace. Pracovně zachoval rok 2018 pomyslný status quo. Přes den sedím v Socialsharks, v noci u SCORE. Obojí mě pořád baví. Přesto cítím potřebu nové inspirace a doufám, že se některé plány podaří zrealizovat.
- Psaní. V každém z nás je prý materiál na knihu. Chci to prubnout.
- Víc toho příjemného. Nějaké ty zásadní věci jsme si se ženou odbyli loni. Milerádi se nyní vrátíme k malichernostem. Drobnostem, malým výletům, společnému hraní PlayStationu, kdy si telefon přepneme na režim letadlo, to aby vás nikdo neotravoval od Last of Us.
Budu rád, když alespoň některé části roku 2019 strávíte s námi.
Přinejmenším tady, v jednom z dalších článků ze života. 💛