Z duše

Vyšlo SCORE 300. Co pro mě znamená?

SCORE pro mě byl kdysi obtížně dosažitelný olymp něčeho, čemu jsem s dětskou naivitou přezdíval “kariéra herního novináře”.

Pro dvanáctiletého kluka, kterého nejvíc baví psát slohovky a hrát videohry, to bylo něco jako sen. Aby si lidi četli váš názor na videohru, a abyste vůbec koexistovali v kolektivu podobných nadšenců, kteří vědí, co to znamená perex a používají slovo ‘repetitivní’.

Dneska chtějí být děcka YouTubery.

Já si přál bejt další Ali, Dreb, Tukan nebo Bludr.



Do SCORE píšu od roku 2006. A o tom, co mi těch třináct let dalo, jsem už na blogu psal (a budu rád, když si to ještě jednou přečtete).

Důvodem, proč se k tématu herní novinařiny zase vracím, je SCORE 300. Třísté vydání, které tento týden začíná okupovat trafiky, a které znamená nejen pro časák, ale i pro mne, velký milník v oné pomyslné “kariéře herního novináře”.


Mých 150 čísel ve SCORE

Zatímco časopis slaví 300. vydání, já skromně oslavuji své stopadesáté. Kdybych chtěl být patetický, napíšu rovnou, že v historii vyšlo víc čísel, do kterých jsem psal, než těch, do kterých ne.

Moje vůbec první číslo byla totiž stopadesátjednička s Just Cause na obálce a mým preview o adventuře Sam & Max vevnitř.

Neexistuje žádná interní statistika autorů. Přesto tuším, že na top ten redakčních držáků by těch mých sto padesát čísel asi stačilo.

Dá se říct, že od patnácti let protínám svůj normální život uzávěrkami. Pamatuju si, kdy jsem články dopisoval po návratu domů ze zápasu v Sokolově, utahaný, po deseti hodinách cesty autobusem. Pamatuju si uzávěrku během svaťáku. Během státnic. V únavě, kdy si člověk sem tam zoufá, jestli mu za to “ten časopis vůbec stojí”.



Časem jsem se změnil já, ale i můj přístup k článkům.

Dřív jsem cítil zvláštní šimrání, když jsem na papíře viděl své jméno. Pak přišlo období sebekritiky, kdy jsem si vlastní články četl obzvlášť pečlivě a podtrhával si podivnosti. Poté dorazila větší pokora. Zatímco mě dřív bavívalo krutě pošlapat hru, co se nepovedla, teď už svá slova volím.

Není totiž nic horšího než ukájející se recenzent, co se vysmívá nepodarkům a rádobyhláškami podtrhává svou myšlenou genialitu.

A to platí nejen o hrách, ale o jakémkoliv oboru.


Herní časopis s DVD? V roce 2019?

Proměna redaktora je ale jedna věc. Ta zásadnější je ale pro jakýkoliv časopis proměna trhu.

Věřím, že řada z vás, která nyní čte tenhle článek, se tak trochu potutelně pousmívá nad tím, jak může SCORE fungovat v dnešním světě.

Konzumování her přece tak neuvěřitelně pokročilo.

Díky sociálním sítím můžete hltat všechny novinky nikoliv s několikadenním, nýbrž se sotva pětiminutovým zpožděním. Díky streamerům a twitcherům si nemusíte číst recenze, ale uděláte si názor sami z několikahodinového let’s playe. A kdybyste k životu jó potřebovali články, je na výběr řada poměrně profi herních webů.

K čemu vlastně potřebujete časák za dvě stovky?


SCORE je jako hudba z gramofonu.

Za posledních pár let jsem SCORE půjčil hned několika lidem/nečtenářům a potměšile testoval jejich reakci.

V podstatě shodně mi všechny testované subjekty nahlásily, že se při čtení cítily zvláštně fajn. Design i struktura je podobná, jako si ji pamatovaly z mládí. Pročítání časopisu v pěkný deskách je navíc svorně hodilo do perfektního chillu.

Dává to logiku.

Sociální sítě, YouTube, Twitch nebo herní weby, ty všechny konzumujeme až děsivě turbulentně. Jako šílenci přeskakujeme videa, to abychom se kvapem dostali k meritu věci a mohli se věnovat dalším osmnácti záložkám, které jsme si předtím otevřeli v Chromu.

Se SCORE si ale sednete do klidu a zavzpomínáte si, jaké to kdysi bylo.

Přetáčíte stránky, pročítáte editorial, brejlíte na screenshoty jako tenkrát. Papírový časopis o něčem tak digitálním jako jsou hry, je v roce 2019 úchvatné retro.

Pomalu až hipsterské.

Jako ty moderní gramofony, na kterých si pouštíte Arianu Grande.


Už pár let součástí životního stylu.

Časopisu je zhruba 25 let. Mně bude 28.

Své důvody psaní do časopisu přes třinácti lety se pochopitelně daly odůvodnit mnohem snáz.

Zatímco si spolužáci hledali v létě brigošky po kempech a hospodách, já jsem to nikdy nemusel moc řešit. Prostě jsem hrál hry za peníze. A byl šťastný zhruba tak, jako ta kreslená postavička z Já, padouch 2.

Ve dvaceti osmi člověk nepotřebuje brigádu.

Zbyly už jen důvody osobní.

Před tím, než jsem do SCORE začal psát, mě jeho autoři v lecčems ovlivňovali. Nepsali časák pro děcka. Psali časák pro sebe. Nenadhazovali tipy jen na hry v recenzích, ale i tipy na knížky, na filmy, na kulturní milníky obecně. A přesně zato jsem si SCORE jako čtenář vážil, a díky tomu jsem se tak těšil na nová čísla.

Když píšu jakýkoliv článek, mám tenhle pocit schovaný někde vzadu v hlavě. A tajně doufám, že jsem za těch sto padesát čísel někoho ovlivnil úplně stejně. Že díky mně někdo objevil něco, co se mu líbilo a co s ním už do konce života zůstane.

Pokud by se našel alespoň jeden takový čtenář, stojí mi to psaní do SCORE pořád za to.


Komu chci poděkovat?

Mnou popsanému papíru v jednotlivých číslech. Bez té hromady článků bych asi jen sotva dělal takovou práci, jakou v životě dělám.

Bludrovi, Tukanovi, všem ex-šéfům a milým kolegům. Za šanci, debaty, zpětné vazby, polemiky, diskuse, hromadu legrace a všechny ty pivka.



A pochopitelně čtenářům. Bez vás by nešlo nic z toho, o čem tady píšu.

Zůstaňte věrní.

Taky budem. 💕

Daniel Krásný

Kreativní ředitel v Socialsharks, člen klubu makáčů ze SCORE. Latentní milovník Života na zámku, co pořád používá Swarm (když si na něj vzpomene).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..