Jenomže občas to není sranda. Kór když děláš v době, kdy sociální sítě nejsou sprostý slovo, ale zdroj obživy tvý, tvýho kámoše i celý firmy. Je jasný, že máš nějaký představy. Koukáš na zahraniční případovky a často si říkáš – no sakra, to je přece hrozně jednoduchej nápad, to bysme přece s Móňou a Honzou mohli udělat taky a ještě to bude mít hezčí grafiku, protože Pepa to umí s Photoshopem. A taky ti začne bejt brzo jasný, jak často s tímhle narazíš. Na nepochopení. Na nečas. Na to, že řada tvejch pracovních priorit je plná balastu a mechanickejch věcí. A dát do latě s těma tvýma přirozenýma ambicema je…
-
-
Hlavní je se nebát velkých věcí
Velký věci nemusej znamenat zásadní změny. Důležitý je ale na nich to přidavný jméno „velký“. Jsou to kroky, co vědomě ovlivní váš život na iks let dopředu, co nejdou vzít zpátky jen roztrhnutím papíru. Věci, co buděj vzrušení a emoce. A takovejch věcí a kroků bylo letos v mým životě plno. Možná o dost víc než za těch předchozích pětadvacet let dohromady. 1) Budu se ženit. V srpnu jsem se rozhod požádat Anežku o ruku. Chodíme spolu pět let, na jednom místě žijeme přes dva roky. Zná mě jako jediná na světě bez jakýkoliv přetvářky, bez manýry těchhle hovorovejch slov na blogu, s dobrýma vlastnostma, a hlavně i s těma…
-
Jaká je Fakulta Managementu VŠE?
Je vám osmnáct a víte hovno. Umíte si dělat srandu z lidí, hlasitě se smát a nebrat nic vážně. Blíží se konec střední a bortí se vám jistoty.
