Kdybych si měl vybrat někoho, kdo by jednou napsal předmluvu k mému životu, byl by to Ray Bradbury. Na jeho knížky, neřkuli povídky, jsem se vždycky těšil i díky nim. Jako někoho, koho už odmalička bavil nejen příběh, ale i to řemeslo za ním, jsem ta jeho nahlédnutí za oponu hltal. Teď sedím za stolem ve svém domě, okny se dovnitř vkrádá duben. Zítra mi má vyjít můj první román, píšu tohle úvodní slovo a připadám si – ehm ehm – trochu jako Bradbury.
Já vím. Já vím.
Ale nechte mě v tom chvíli, prosím.
Je to dost možná symptom něčeho vážnějšího, ale vždycky, když jsem snil o tom, že něco napíšu, představoval jsem si ten hypotetický požitek z psaní předmluvy. Když mi dal loni Miloš Urban vědět, že mi DRUHÝ DECH vydá Argo, byla to jedna z mých prvních myšlenek poté, co se mi rozplynulo Jiříkovo vidění. Napíšu si předmluvu jako Ray Bradbury. Jasně, že jsem na to nakonec nenašel odvahu. Psát jako totální ingoustový kandrdas do Arga, které vydává McCarthyho, Fabera, Atwoodovou nebo zrovna Urbana, že chci plýtvat stránky průvodním cancem, mi přišlo maximálně samožerské. Ale internet je jinačí slepice než papír.
Internet snese cokoliv.
Jedenadvacet polibků múz
Platonicky bych se asi nezakoukal do Bradburyho úvodů, kdybych nehltal temnou literaturu v podstatě od dětství. Jako dítě jsem rád četl, nejspíš stejně jako vy. Moc dobře si ale pamatuju ten bod zlomu, kdy jsem si poprvé řekl Panečku, tohle bych chtěl taky jednou umět. Viníci jsou dva. Můj táta a Roald Dahl. Jednou v létě, když mi bylo takových deset, jsem si totiž četl Danny, mistr světa a líbilo se mi to. Můj táta, místo toho, aby mi doporučil Obra Dobra, mi přihrál Dahlových Jedenadvacet polibků. Černý soubor povídek pro dospělé s téměř až posvátnou úctou k pointě.
Nebýt Jedenadvaceti polibků, nikdy bych tolik nečetl.
Nebýt Jedenadvaceti polibků, nenapsal bych DRUHÝ DECH.
Jen, co mi Roald dal literárního hudlana, to celé začalo. Ray Bradbury, Chuck Palahniuk, Ian McEwan, Thomas Harris, Arthur Conan Doyle. A samozřejmě Stephen King. U něj bych klidně vsadil boty – jak tak za ta léta pročítám úvody jeho románů – že to má s Bradburym podobně jako já. Teď je mi o dvacet let víc, než když jsem tenkrát na chalupě u Jindřichova Hradce četl ten příběh o Dannym, dělám v reklamce jako Vic Trenton z románu Cujo, a právě si plním jeden ze svých snů.
Píšu tu podělanou předmluvu.
Jak se příběh poprvé nadechne
Když jsem datloval DRUHÝ DECH (a že mi to trvalo nějaký rok a půl), sem tam se mě někdo optal, o jaký žánr že to vlastně půjde. Pokaždé jsem odvětil, že o horor, ale zároveň jsem u toho byl poněkud záhadný. Nyní bych raději řekl, že je to temný román o lásce. Možná hned o třech typech lásky. O té zlomené, o té ztracené, a taky o jedné mateřské.
Vysvětlím:
Samotná idea na DRUHÝ DECH mě napadla jednou, když jsem v noci nemohl zabrat. Nápad to byl dlouhý jednu slabě rozvitou větu. Ta věta byla tak trochu Dahlovská, a tak trochu Bradbury-Kingovská. V dalších dnech se mi kolem té věty začaly utvářet celé odstavce. Adolf Majer, lesní hotel, výběrové řízení… a finále. Teprve, když jsem zasednul k počítači, se mi v hlavě zrodily i další důležité postavy: Mladičká Julie a doyen Švejk. Z myšlené one-man-show se stala skladba o třech hráčích. Z myšlené hororové přímočarosti můj příběh.
Bezděky jsem našel polohu, ve které mi je dobře. Je v ní určitě několik poct mým vzorům – taky, že jsem některé zmínil už tady v předmluvě (ha!) – ale namísto původně avizovaného ‚hororu z reklamky‘ se mi pod rukama zrodil příběh s tajemstvím. Alespoň tak ho nazval Miloš Urban na obálce knihy.
Ale kdoví, že jo.
Předmluvy – i zadní strany obálek – jsou tu přece od toho, aby s vámi, pod záštitou domnělé autenticity, autor s nakladatelem hráli nečistou hru. Raději bych si při čtení druhé poloviny DRUHÉHO DECHU nechal doma rozsvíceno. Něco je koneckonců ve vzduchu. A já nehodlám ručit za vaše nedbalky.
V kavárně jako v prádelně
Na předmluvách mých oblíbených autorů mě vždycky fascinovaly ty střípky zpoza psacího stroje. To, jak Stephen King psal Cuja někde u mandlu, a jak mu přitom Tabitha nosila v růžové uniformě koblihy z Dunkin‘ Donuts, kde makala jako pomocná síla. Ještě před půlhodinkou jsem si tiše žehral, že nic podobného nemám. Pak jsem si ovšem ještě jednou vybavil skládání prvního odstavce DRUHÉHO DECHU. Bylo to v jedné kavárně v Jičíně a pod nosem se mi rosil respirátor, jeden z posledních viteálů celosvětové epidemie. Dýchalo se mi stejně špatně jako Adolfu Majerovi v první kapitole.
Onen zmiňovaný první odstavec jsem rozepsal jen pár týdnů poté, co se mi – jako čerstvému třicátníkovi – narodil syn. Tou dobou jsem už pár let bojoval s psychickými obtížemi. Přepadaly mě houževnaté panické ataky. Období úzkostlivých stavů už byla tak zdlouhavá, že olizovala regulérní deprese. Pamatuju si, jak jsem se své psycholožce svěřil, že bych chtěl rozepsat knížku. Ona jen vyvalila zrak, řekla, ať to proboha nedělám, a snažila se mě naučit nějaké alternativní formy meditace.
Bylo to mé poslední sezení u téhle paní.
Právě psaní se totiž stalo mojí meditací. Stejně jako můj syn. Když jsem větvil první kapitoly, pospával opodál v zavinovačce u okna a bojoval s novorozeneckou žloutenkou. Dnes jsou mu čerstvě tři a bůhvíproč miluje Marka Vašuta. Jmenuje se Daniel. Nechávám na fantazii každého, jestli to má po tátovi nebo podle knížky Danny, mistr světa.
PS: Spolehněte se, že už ji má taky ve své knihovně.
Vyjmenoval jsem tu hned několik druhů lásek, o kterých DRUHÝ DECH je. Na jednu jsem ale zapomněl. Co, zapomněl! Nechal jsem si ji na konec.
Má žena Anežka mi v průběhu psaní byla ochotnou Tabithou. Byla mou jedinou beta-readerkou, spoluautorkou hned několika dějových zákrut a, když to někde trochu drhlo, kritičkou, kterou jsem palčivě potřeboval. Především mi ale dala prostor pro to, aby kniha vůbec vznikla. Vybavuje se mi jeden rozhovor, kde právě Miloš Urban psal, že je s ním těžké žít, protože bývá duchem nepřítomný. Nejde totiž pouze o ten samotný akt ťukání do kláves, mnohem jedovatější je to neustálé dumání nad postavami a kapitolami. Ráno u snídaně. Večer u televize. Kdekoliv. Kdykoliv.
Svůj debut jsem věnoval právě Anežce.
A věřte mi, že to nejsou jenom třesky plesky.
Závěrem úvodu…
…je mi snad už jen milou povinností popřát vám příjemnou četbu ve společnosti Julie, Švejka, Adolfa a borovic. Budu moc vděčný, když mi dáte vědět, jak se vám DRUHÝ DECH líbil.
A já budu mezitím někde tajně doufat, že bude.
Ve Zloníně
22. dubna 2024
23. 4. 2024 -
Chvíli jsem váhala, ale po tvé předmluvě je mi jasné, že teď už si to rozhodně chci přečíst! 🙂
23. 4. 2024 -
Jo! Tak to vyšlo! Přidávám si konverzi k dobru a jdu velebit předmluvy! Děkuju! :))