Z duše

Vzpomínky z hokejové branky: část třetí

I po těch pár letech se mi docela často zdá, že chytám.

Sny si většinou nepamatuju, ale ty hokejové mi ráno po probuzení v hlavě zůstávají, protože jsou si až na výjimky děsně podobné.

Stojím v bráně, cítím na sobě oči spoluhráčů, kteří mi věří. Já se jim snažím vysvětlit, že ‘netuším, jaký to bude, protože jsem ty věci na sobě neměl pět let’. Nikdo mě ale neposlouchá. A vždycky v tom snu chytám strašně.

Žádné sny o tom, jak s Detroitem vychytávám Stanley Cup.

Dostávám jeden gól za druhým a ráchám se v tom nezdaru jak hadr v kýblu s vodou. Táta se na mě z publika dívá přísně. Sedím pak v šatně, kde je ticho. V hlavě mi jede, jak nikdo z parťáků nechce říct nahlas, že jim to všem celý kurvím.

V těch snech nevnímám hokej jako koníčka z dětství.

Když mi v noci naskočí v hlavě hokej, moje podvědomí vytuší, že je zle.



Hokej v mojí hlavě

Říká se, že po čase člověk vzpomíná jen na ty hezké věci.

Je na tom kus pravdy.

Byla by ale lež, kdybych vzpomínal na svá léta s hokejem, a úplně minul to, co se tak často odehrávalo v mojí palici.

Řekl bych, že mi mohlo být tak čtrnáct, patnáct, kdy jsem nad hokejem začal až moc spekulovat. V den zápasu jsem se ráno probudil se sevřeným žaludkem a nedokázal jsem se uvolnit až do prvního zákroku. V hlavě jsem si u snídaně promítal hypotetické herní situace, ve kterých nechytím vůbec nic.

Na stadionu byla ve mně před rozbruslením malá dušička. I kdybych tři mače před tím vychytal pokaždé nulu, nikdy jsem na ten led nedokázal vtrhnout s oním až arogantním sebevědomím: ‘tak tady mě máte’.

Přemítal jsem i v kase.

Když jsme měli přesilovku, už už jsem viděl, jak si obránci blbě přihrají na útočné modré a protihráč frnkne do nájezdu, který pustím. Když jsme měli převahu, bylo mi zas jasné, že tam dostanu nějakého šouráka z nahodilého protiútoku.


Máloco lze gólmanům tak moc závidět, jako tvorbu designů svých hokejových masek.

Vlastně se mi nejlíp chytalo, když nebylo nad čím dumat.

Když jsme byli v tabulce poslední a přijeli do bezkonkurenčního Hradce Králové, kde všichni přítomní očekávali rychtu, zvládnul jsem to tři třetiny držet 2:1, až se trenéři soupeře chodili ptát, co je to ten Krásný zač.

V Nymburce a Kolíně se zase nedělní zápasy hrály v nesmyslných ranních hodinách. Třeba v deset ráno. A to mi vyhovovalo. Mou hlavu totiž zaměstnalo ranní rozespání, šlofík v autobuse a strašně specifická atmosféra brzkého zápasu. Až na výjimky jsem pak chytal skvěle.

Když jsme někam jeli na zápas, tajně jsem toužil, aby se něco stalo. Třeba abychom zabloudili a přijeli pozdě tak, že vynecháme rozbruslení a půjdeme rovnou na led. Prostě, aby se nabourala ta rutina. Posezení v šatně, výklus, převlíkání, rozbruslení, porada.

Aby nepanovaly ty zdánlivě ideální podmínky.

Aby hlava nemohla jet.

Nedávno jsem si četl Bez frází brankáře Lukáše Mensatora, a pobavilo mě, že jsme si ten “syndrom rozbitého autobusu” asi jednu dobu půjčovali. Hluboký sklon každopádně Lukášovi, že to s tou svou hlavou dokázal dotáhnout až takhle vysoko. Nedovedu si totiž představit, jak se to dá skloubit v situaci, kdy hokej zároveň představuje i vaší existenční nejistotu.

Když skončí zápas, je normální, že se ve vás odehrává spousta pocitů. Euforie, únava, radost z vítězství. Blbá nálada, když přijdete o slušné skóre pár minut před závěrečnou sirénou.

Neměla by to být ale úleva z toho, že už to celé skončilo.



Nejhorší scénáře, které by se mohly stát

Základní brankářská poučka říká, že když v zápase dostanete blbý gól, nesmíte na něj myslet. Je třeba chytat dál, jako kdyby se nic nestalo. Asi nemusím vypisovat, jak mi tohle s tou mojí hlavou šlo.

Dlouho jsem se snažil pochopit, proč to vlastně takhle mám.

A proč jsem to takhle měl v hlavě i v dobách, kdy už jsem si chodil zahrát ‘jenom kraj’, a vlastně o nic nikomu nešlo.

Došlo mi to až docela nedávno.

Jako člověk jsem děsný perfekcionista. Když v práci posílám prezentace, musím mít vše milimetrově zarovnané, to aby odešel jenom takový dokument, za který se nebudu stydět vlepit slajd se svým jménem a podobiznou. Jsem ten typ, který si sám sobě dělá denní to-do listy, ne z důvodu, abych na své povinnosti náhodou nezapomněl, ale pro ten pocit, až si je na konci dne budu moci odfajfkovat.

V hokejové bráně je miliarda faktorů, které perfekcionista nemůže ovlivnit.

Výkon jejich útočníků, výkon vašich obránců. Vaše forma. Ta blbá náhoda, to když puk skočí na hranu, odrazí se od vaší hokejky do brány a vy vypadáte jako ťulpas, i když za to vlastně nemůžete.

Trocha obyčejný brankářský smůly.

Na vysoké mě spolužáci z VŠE pravidelně lámali, abych si šel zahrát onu slavnou vysokoškolskou Hokejovou bitvu. Neměli slušného gólmana a věděli, že jsem dobrý. A já to docela nafoukaně odmítal, vždycky s nějakou výmluvou, kterou jsem si tahal z paty. Ve skutečnosti mě děsně lákal ten pocit být tam, zazářit ve finále a užít si v Praze fejm na ledě i na večírku po něm. Nikdy jsem ale nejel. To proto, že jsem si v barvách představoval, jak v té nabušené hale předvedu žalostný výkon a na tu afterparty ze samé ostudy ani nepůjdu.

Kariéru i radost z hokeje mi prostě postupem věku sežrala moje hlava.

A zašlo to až tak daleko, že když jsem byl jako mlaďas v chlapech brankářskou dvojkou, vlastně jsem na té střídačce v duchu doufal, že se do té brány ten den nedostanu. Že se naše jednička nezraní nebo prostě neodjede střídat. Nešlo o to, že by se mi do té kasy nechtělo. Jen už mi prostě v hlavě jely ty nejhorší scénáře, které by se mohly stát. Že tam vlezu, dostanu z prvních dvou střel dva góly a trenér tam potupně pošle zpátky prvního gólmana.

Tenhle mechanismus se uvnitř mě asi nedokázal nikdy úplně vypnout.

I když jsem ten den nechytal, musel jsem si v té makovici něco najít.



Kus té zdravé brankářské ješitnosti

Za vším tímhle psychologickým marasmem, který jsem dodnes expost přiznal leda své ženě, jsem byl přitom nejspíš gólman s talentem.

Sám sobě se teď při psaní vlastně divím, jak se mi podařilo dostat se do širšího výběru brankářů pro reprezentaci nebo dokonce vyhrát prestižní olympiádu krajů s jižními Čechy. Když o mě v osmé třídě projevila zájem Sparta Praha, a byli se na mě podívat tamější hlavouni, neposral jsem se z toho a chytal jsem dobře. Asi je to přirozený lidský vývoj, že jsem si všechny ty věci začal tak brát až někde na přelomu sedmnácti a osmnácti let.

Těch dobrých zápasů bylo v mé kariéře nekriticky o dost víc, než těch podprůměrných.

A i v době, kdy už jsem nad vším až moc přemýšlel, mi stačila slušná první třetina, a začal jsem si zápas vyloženě užívat. A často jsem tomu pocitu podlehl tak, až to hraničilo s jistým šoumenstvím. Vyjížděl jsem až na modrou a povzbuzoval ostatní. Teatrálně jsem po přerušení vystartoval na protihráče, který mě drze osekával. Pojmenovával jsem si své hokejky dívčími jmény. Sundával jsem si při přerušení helmu a lil si vodu do vlasů. Zákrok lapačkou jsem si rád herecky protáhnul, jako kdyby mi ten kus kaučuku měl snad utrhnout ruku.

Pro pobavení jsem jeden takový vyhoněný semafor našel.

A udělal si z něj gif.



Miloval jsem ten pocit být jedničkou družstva. Když na mě fanoušci po pěkném zákroku skandovali sborově mé jméno, užíval jsem si to, a umlčel je zamáváním až po alespoň šestém opakování. Dělalo mi dobře, když mi spoluhráči poklepávali po betonech. Když jsme se radovali po těsné výhře. Když jsme v juniorce po vítězství zpívali ještě ve výstroji nedočkavému kotli fanoušků písničku Kozel od Jarka Nohavicy.

Gólmanská role je v tomhle strašně specifická.

Obránců hraje šest, útočníků klidně i dvanáct. V každém zápase může vyhořet nebo zazářit kdokoliv z nich. Když je takový útočník průměrný, má velkou šanci, že zápasem jen tak neviditelně propluje. U gólmana to tak není. Ten je vidět vždycky. A každý zápas je v tomhle kolektivním sportu jedno velké one-man šou.

Líbilo se mi být tím brankářem, o kterém protihráči věděli. A v každém ročníku nás pár takových bylo. Když jsme na sebe narazili, ve vzduchu před zápasem viselo, že bude hodně záležet, ‘kdo z těch dvou zachytá líp’. V žácích si pamatuju na takové souboje se Šimonem Hrubcem, v dorostu pak na gólově skoupé zápasy proti Pavlu Kantorovi.

Když se podařilo vyhrát, nemohl jsem se od posledních sekund zápasu dočkat, až si spolu podáme ruce, a budu to já, kdo se na toho druhého bude ten den víc usmívat.

Kus té zdravé brankářské ješitnosti ve mě zkrátka bylo.

Jen ji prostě postupem času smetla ta moje předposraná psychika.



Vůně, smrady… a vzpomínky

V prvním odstavci mých posledních vzpomínek jsem možná nechal mezi řádky dojem, že můj hokejový život je pro mě dneska noční můrou.

Vůbec to tak ale není.

Jsem vděčný, že mě naši k hokeji přivedli, i že ze mě táta dokázal vykřesat brankáře, který si mohl dovolit být místy trochu ješita.

Je strašně moc věcí, na které vzpomínám moc rád. Některé jsem tu zmínil, některé se člověku vybaví úplně náhodně, to když se život rozhodne, že je čas si je připomenout. Těch dvacet let pod gólmanskou maskou je prostě dvacet let života, kdy hokej není jen nějakým kroužkem, na který dítě chodí ve čtvrtek odpoledne. Je to dvacet let života, kdy je hokej součástí vašeho každého jediného dne.

Zimáky už mi splývají, zápasy si pamatuju jen některé. Za pár let už si nejspíš nevybavím ani tváře či jména mých spoluhráčů.

Nezapomenu ale, jak voní čerstvě zrolbovaný led, kvůli kterému jsem na tréninky pokaždé chodil mezi prvními. Jak voní balíčky právě koupených hokejových kartiček, speciálně pak ty od značky Victory z roku 2000 s Pavlem Burem na přebalu. Jak to voní po kůži ve výrobně brankářské výstroje. Jak voní pocit vítězství. Jak voní speciálně odlehčené modré puky, se kterými jsme hráli, když jsme byli malí. Jak voní stránky knížky S devatenáctkou do Bernu od Lubomíra Mana, kterou jsem v dětství přečetl tak desetkrát.

Stejně tak nezapomenu jak smrdí hokejová šatna. Jak smrdí ruce z rukavic, i když si je ve sprchách drhnete mentolovým gelem. Jak smrdí Kelen, to když vás někdo nastřelí do klíční kosti a potřebujete to ještě pár třetin necítit. Jak smrdí mokrá výstroj, do níž se chca nechca musíte obléci. Jak po zelené a rumu smrdí dech trenéra, který se mezi třetinami posilnil v bufetu.

Z těch dvacet hokejových let mi toho prostě zbylo mnohem víc než jen pár medailí a pohárů z turnajů, co se dodnes válí někde ve sklepě. Zůstaly mi všechny ty vůně, smrady a vzpomínky. Zkušenosti, nervozity i radosti. A jedna přezdívka k tomu.

A to je vlastně Krása.


Vzpomínky z hokejové branky
0 0 vote
Article Rating
Přihlásit se k odběru komentářů
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
xxDawexx
xxDawexx
4 měsíců před

Můžu se jen zeptat, jak vlastně ten hokejový konec probíhal? Chápu, že ne každý naplní z různých důvodů svůj potenciál, ale co se reálně stalo? Čísla už nebyla taková, aby to stačilo na to dostat se výš? Po vrcholu přišlo několik průměrných sezón? Nebyla chuť, motivace? A pokud za některé věci byť třeba částečně mohlo i okolí a prostředí v týmu, nešlo jít jinam, ať už v tuzemsku, nebo do zahraničí (viz třeba Mrázek)?

Václav Soukup
Václav Soukup
3 měsíců před

Hezký Kráska 👍
U každého dílu jsem si zavzpomínal na svých 20+ let s hokejem.
Mě ze spaní nebudí hokej, ale to, že mám druhej den zkoušku na VŠ a nic neumím. Pak se jen probudím a zjistím, že naštěstí už mám všechny zkoušky ze studií na VŠ dávno hotový. 😃