I po těch pár letech se mi docela často zdá, že chytám. Sny si většinou nepamatuju, ale ty hokejové mi ráno po probuzení v hlavě zůstávají, protože jsou si až na výjimky děsně podobné. Stojím v bráně, cítím na sobě oči spoluhráčů, kteří mi věří. Já se jim snažím vysvětlit, že ‚netuším, jaký to bude, protože jsem ty věci na sobě neměl pět let‘. Nikdo mě ale neposlouchá. A vždycky v tom snu chytám strašně. Žádné sny o tom, jak s Detroitem vychytávám Stanley Cup. Dostávám jeden gól za druhým a ráchám se v tom nezdaru jak hadr v kýblu s vodou. Táta se na mě z publika dívá přísně.…

Když jsem chytal hokej, byl jsem přímo posedlý rituály. Stačilo, aby se mi výrazně vyvedl zápas, a rázem jsem se mohl přetrhnout, abych příští týden dělal všechno stejně. Udělal jsem si nachlup stejnou rozcvičku. Poklepal jsem si hokejkou na tyče ve stejném pořadí. Dokonce jsem si na povzbuzení před zápasem radši koupil i stejnou příchuť Big Shocku! Kupříkladu před každým zápasem, pár sekund do vhazování, jsem pokynul rozhodčímu, udělal v mezikruží provaz a zamumlal jsem si pro sebe pár slov, které jsem nikdy nikomu neprozradil. Taková tajemství má určitě každý gólman. A stejně jako všichni ostatní brankáři je neprozradím ani po letech. Ale zato vám prozradím všechno ostatní. Strašidelnost prvních…

Před pěti lety jsem šel na zdánlivě obyčejnou hodinku hokejového tréninku. Pár rutinních cvičení, na konci bago, klasika. Dal jsem si sprchu, hodil věci do báglu, pozdravil spoluhráče a už nikdy jsem se na ten zimní stadion nevrátil. Byl to můj poslední trénink. Po dobrých dvaceti letech každodenní hokejové rutiny. Kam až si pamatuju, měl jsem na nohou obuté brusle. Bylo pro mě naprosto normální přijít ze školy a vědět, že v pět večer mám být na ledě. Nedokázal jsem si představit život bez hokeje, protože jsem ho jednoduše neznal. Přesto už to bude pět let, co jsem nastoupil k hokejovému zápasu. A po pěti letech mám chuť napsat všechno…