Rovnou napíšu, že druhá řada Mindhunter asi nebude nejlepší televizní série roku. Nemá takový tah na branku a možná zbytečně kreslí řadu vedlejších linek, aniž by je dotáhla k okraji sešitu.
Přesto je stejně jako ta první jednou z těch nejpozoruhodnějších.
Devět dílů amerického kriminálního seriálu o behaviorálním oddělení FBI má v sobě tolik motivů, které stojí za prozkoumání, že strkají Temný případ, konkurenční projekt od HBO, do hodně hluboké kapsy.
Víkendový maraton druhé série ve mně vyvolal potřebu tu zvláštní atmosféru seriálu rozpitvat.
Čím je Mindhunter tak vzrušující projekt, když se v něm, jak naznačuje komička Mindy Kaling, v podstatě nic neděje.
Fikce s reálnou inspirací.
V Čechách vyšla kniha Lovec duší někdy v roce 1997. V knihkupectví žádný dotisk neleží, knihovny by ji ale měly mít. Napsal ji John Douglas a je to literatura faktu. John Douglas je dnes čilý sedmdesátník, který v FBI rozbíhal behaviorální sekci, odhalující vzorce chování u několikanásobných vrahů. Hovořil s neznámějšími vrahy Ameriky a přinášel do vyšetřování nevyřešených zločinů tou dobou exotické novinky. Totiž pravděpodobné profily pachatelů.
Seriál Mindhunter není žádná literatura faktu, jakkoliv s Douglasovou knihou sdílí svůj název. Jedná se o volnou inspiraci, která ale v některých ohledech mrazivě koketuje s realitou.
Hlavní hrdina Holden Ford je parafráze na Douglase. V řadě linií kopíruje jeho přístup k práci, život (včetně například rozchodu s přítelkyní v první řadě), nebo problémy s úzkostmi, jimiž v mládí trpěl.
Ostatní protagonisté jsou čistá fikce. Na internetu sice najdete, komu z historie behaviorálního křídla FBI se podobají, jedná se ale spíš o podobu vychtěnou. Je to lepší verze někdejší reality. S vyhrocenějším příběhem ‚from zero to hero‘, kdy se Holdenovo oddělení pomalu ze zaprášeného sklepa dere do horních kancelářských pater.
Druhá řada se o to na rozdíl od té první mnohem více opírá. Logicky rozvíjí jednotlivé charaktery, aby s nimi na Netflixu mohli vydržet spostu let. A opravdu mocně se jí to nedaří.
Lesbický vztah doktorky Carrové s otravnou barmankou, který nevyústí vůbec nikam, jenom o něm posloucháme zhruba hodinu čistého času. Problémy s rodinou agenta Tenche, to když se jeho adoptovaný syn začne chovat jako sám Damián. Cokoli, co se týká čtvrtého agenta, který za ústřední trojicí svými schopnostmi zaostává. Holdenovy psychické trable. Nic.
Mindhunter neumí pracovat s vedlejšími liniemi.
A přesto o něm píšu.
Nechte zpívat Mansona.
Seriál dominuje ve výsleších již usvědčených vrahů. V těch vychází z Douglasova originálu a nechává diváka v němém úžasu. Proč? To proto, že si ve vrazích libuje. Kopíruje je skrze herce s patologickou přesností. A vychází vstříc těm z vás, co si v létě pravidelně kupují Epocha Speciál s nejbrutálnějšími vrahy všech dob.
Charles Manson. David Berkowitz. Richard Speck.
Že znáte leda Mansona?
Nevadí. Mindhunter vás přinutí googlit. Naťukne, jak to tenkrát bylo, a odhalí k tomu, co vrahy ve skutečnosti k činům vedlo. Ve fiktivním projektu, který jinak trpí na řadu klasických televizních chyb.
Výslechy jsou koneckonců božské už tím, jak podobní jsou si herci se svými předlohami.
Týmu kolem Davida Finchera se dokonale daří, aby byl divák u jejich projektu samotným Holdenem Fordem. Ten je vyslýcháním sériových vrahů v seriálu tak trochu posedlý. Vy budete taky. Budete očima hypnotizovat Netflix, aby co nejrychleji došlo na další výslech. Třeba na ten Mansonův, který ale (možná překvapivě) nepatří k těm nejlepším, jakkoliv velká celebrita Manson je.
Je prostě jen jedním vrahem z mnoha.
Strach nosí jméno ‚Atlanta‘.
Navzdory zmíněným chybkám má ale druhý Mindhunter oproti první řadě jednu výraznou přednost. Graduje. A nechává kancelářské krysy Forda s Tenchem pomáhat na opravdovém, v průběhu seriálu řešeném případu sériových vražd v Atlantě v roce 1979.
Přes dvacet osm (!) zabitých černošských dětí, tři roky pátrání, pramálo podezřelých a jedny vydatné rasové nepokoje. Naštvaní pozůstalí, kteří jednoznačně podezírají Ku-Klux-Klan, a Holden Ford, který do již tak podrážděné doby dráždí tamější policii svými psychologickými profily.
Spoilerovat nechci.
Řešení případu, který se naplno rozehraje až v posledních několika epizodách, a absolutně odpovídá realitě, je tak dokonalou scenáristickou pachutí, že si díky ní budu Mindhunter roku 2019 pamatovat lépe než ten předloňský.
Doživotí aneb Mindhunter počesku.
Pokud vám debaty s odsouzenými vrahy v Mindhunter připadají stejně děsivě magické jako mně, budete vděční za jeden tip extra. Jedná se o knížku Doživotí, kterou napsal Luboš Xaver Veselý a dle všeho za ní v roce 1997 dostal i cenu Egona Ervina Kische.
V ní zpovídá přímo Xaver sedmnáct českých doživotních vězňů. A jde na to v mnoha směrem dost podobně jako Mindhunter. Není vyšetřovatel. Spíš se snaží jejich činy chápat, případně poodkrýt to, co se vězňům momentálně honí v hlavách. Ať jsou to jejich vlastní vztahy, problémy se spánkem nebo prachobyčejná lítost.
Stejně jako v seriálu je i zde atraktivní umět vytušit, kdo lže, kdo přehání a kdo prostě jen mluví pravdu.
Mezi vrcholy pak patří separátní rozhovory s Josefem Kottem a Michaelem Kutílkem, a jejich odlišné pohledy na společný zločin.
Doživotí od Luboše Xavera Veselého není lehké sehnat v knihkupectví.
Naštěstí ale existuje absolutně boží audioverze, kde veškeré zpovídané navíc namlouvají různí lidé, svorně velmi dobře. Pokud už vám tedy pár týdnů od skončení druhé řady Mindhunter chybí jeho DNA, můžu Doživotí jenom doporučit.
Instantní mrazení v zádech za dvě stě pade.