Mafia Definitive Edition
Počítačové hry

Mafia: Definitive Edition je lepší hra, než jakou si zasloužíme

Mafie je pro mě zásadní hra, stejně jako pro hrozně moc Čechů.

Nepochybuji totiž, že v roce 2002 dokázala prolomit řadu předsudků. Díky dabingu a mediálnímu zájmu totiž mnoho našinců zjistilo, že hry nejsou jen tupé bulšitingy pro děti, ale že generují emoce, filmový prožitek a ještě něco, co se příběhům v kině nikdy nepodaří zdolat. Totiž naprostou fascinaci interakcí.

Mafii jsem dohrál ikskrát. Správcoval jsem asi troje fanstránky, dobrovolně pátral po všech možných tajných bonusech, psal povídky z prostředí hry, měl u postele oficiální plakát. Staré dobré časy.

To všechno je asi nejhorší možný předpoklad pro hraní Mafia: Definitive Edition. To, co jste milovali v mládí, totiž nekriticky zbožňujete i po letech. Glorifikujete to. Vzpomínáte s příjemnou nostalgií a do herního zážitku vpisujete i tu dobu, která prostě byla fajn. Dobu, kdy jste po odpoledce hodili baťoh do kouta a hráli jste až do večera hry. Dobu, kdy jste nemuseli řešit splátku hypotéky a podražení elektřiny. Staré dobré časy, here we go again.

Už mi není patnáct, ale třicet.

A za dva dny jsem proběhl Mafia: Definitive Edition a strašně jsem si to užil.


Na kulty se přece nesahá

Kultovnost je mrcha.

Když je pro vás něco kultovní, zpravidla to i při svých chybách bývá ve vaší hlavě dokonalé. Mafie je pravděpodobně největší kultovka českých hráčů. A vyrobit ji znova, je prostě automaticky o šajslich.

V té zaryté kultovní dokonalosti je najednou každá změna něčím zvláštní. Spouští v hlavě alarm. Ať už je to změna veliká nebo nicotná.

Před pár týdny jsem sledoval prvních pár misí u jednoho českého streamera, který se rozčiloval, že v Definitive Edition v Čínské čtvrti nehraje “Chinatown, My Chinatown” od The Mills Brothers. Druhý streamer se zase párkrát durdil, proč se Salieriho Bar nachází o uličku dál než v originálu.

Nechci to tu odsuzovat.

Ale skoro až srandovní absurdita těchhle dvou připomínek jen dokazuje, jak křehká Mafie v myslích českých lidí je. Být vývojář první Mafie, nečílím se nad Definitive Edition, ale miluju tohle. Brblání, že Vincenzo přece není žádný Vinnie, že to oranžový fáro je přece Thor, ne Berkley, nebo že ta hnusná čtvrť na východě se přece odjakživa jmenovala Hoboken.



Schválně si všímejte, co o hře teď píšou čeští hráči. Líbí se jim. Delší část svého textu ale věnují nějaké konkrétní výtce, spojené s kultovností originálu.

Exemplární komentář tak vypadá zhruba takhle: “Jo, hraju. Hra se mi líbí. Ale nechápu, proč teď Paulie vypadá jako Vladimír Menšík zkříženej s Romanem Pomajbem. Zlatej jeho původní obličej.”

Taky jsem si na leccos trochu zvykal. Čím víc se ale na Definitive Edition budeme dívat touto optikou, tím spíš se obíráme o prostor si ji prostě užít.

Definitive Edition je reimaginace.

Má základní scénář i dobré vědomí toho, jak vypadá a šlape originál. A já kvituji, že ačkoliv konstituce města a misí zůstala vlastně obdobná, není Definitive Edition přesná kopie Mafie, jen s přidaným krycím systémem.

Bral jsem Definitive Edition jako nový pohled na starou látku. A v tomto ohledu mě překvapilo, na kolika místech byla mnohem výtečnější, než jsem si ještě někdy ve čtvrtek dovolil pomyslet.

O chybkách a nesouhlasech si můžete přečíst jinde. Já bych spíš hrozně rád vypíchnul pár věcí, které mě bavily moc. A které dokonce místy považuju i za mnohem lepší, než jak chutnaly tenkrát.


1) Don Salieri

Takhle skvělého Salieriho jsem nečekal. Zvlášť proto, že v trailerech vypadal nějak podivně mladě a že Antonín Molčík byl v jedničce nejvýraznějším hlasem celé hry. Salieri je jasně nejlepší postava Definitive Edition. Funguje u něj emoce i charisma. Není typickým starým bossem, který jen sedí v křesle a hladí kočičku.

Je dokonce tak dobrý, až mě mrzelo, že autoři neupravili ten závěrečný dějový oblouk a nedali Salierimu na konci víc prostoru.


2) Český dabing

Je to divné, ale jako kdyby se jeho kvalita zvyšovala v průběhu hry. Nejvíc hluchých míst má český dabing na začátku, ke konci je naopak úplně v pohodě. Stejně jako mě bavil Salieri, mě svorně bavil i jeho dabér Marcel Vašinka. Dalimilu Klapkovi jako Frankovi bych těch skoro devadesát let nehádal. Je skvělý. A ústřední trio je taky fajn, i když nejlepší Vašutův monolog je rozhodně ten závěrečný, kdy se mu Tommy Angelo konečně vyrovná svými vráskami.

Hlášky by tu taky byly. Ale už určitě nezlidoví.

Ta jediná, která ve mě po dohrání zůstala, je jednoznačně výkřik nepřátel: “Jdu tam se sapíkem.”

Nuff said.



3) Tommyho love story

Každá vteřina, kdy se v Definitive Edition objeví Sára, patří mezi ty nejlepší pasáže hry. Ačkoliv dostává stále minimum prostoru, je podruhé napsaná naprosto výtečně. Samotná šestá mise, která nese její jméno, patří k pro mě nečekaným vrcholům kampaně. Líbilo se mi, jak citlivě tuhle misi tvůrci zakončili, a jak elegantně se vyhnuli možná až zbytečně uhoněnému polygon pornu z originálu.

Fakt. Snesl bych klidně třikrát víc Sáry a méně mafiánů.


4) Mise Smetánka

Zabití Morella byla pro mě v první Mafii jedna z těch slabších chvilek. Nemastná, neslaná mise s neuspokojivým závěrem, taková, jakou si Salieriho nemesis dvakrát nezasloužilo. V nové verzi jsem ocenil její poetiku. Nervozitu chlapů na cestě do divadla. A hlavně ten téměř romantický konec s doutnajícím letadlem nad Lost Heaven.

Jemná změna, sic.

Zůstane ve mě ale dlouho.



5) Lost Heaven jako takové

Netušil bych, že se Hangarům podaří vybudovat tak silné genius loci. Město totiž vypadá výborně, grafika je skvělá (kaluže na silnicích!) a atmosféra závodní dráhy, Čínské čtvrti nebo vězeňského ghetta mě neuvěřitelně v dobrém překvapila. Mé třináctileté já je unesené i ze Salieriho Baru.

Ty jeho detaily!


Remake, který si nás váží

Po dohrání Definitive Edition na PS4 si vlastně prozpěvuju samé pozitivní noty. Je nutné si uvědomit, že jakkoli je Mafia v Čechách už léta oprašována na videoherním piedestalu, v zahraničí o žádný kult nejde. O dvacet let starou dobrou hru možná ano. O kult nikoli.

Vývojáři remaku to od začátku hráli s českými hráči na klasickou úroveň.

Věřím, že to jsou fanoušci původní hry. Že se snažili vyjít vstříc mnohdy velmi tvrdohlavým rozhodnutím, kterými originál oplývá. Rozhodnutím, jež tolik milujeme. Zároveň jsou to ale lidi, co se snaží hru prodat světu. Udělat ji atraktivnější i pro nové hráče. Hráče, kteří si prostě kupují akční hru s příběhem, a nikoliv kapesní nostalgii s hlasem Petra Rychlého.

Je nutné si uvědomovat, že ten obchodní záměr je v komerčním světě o mnoho pádnější než ten nostalgický.

A že můžeme být vlastně v mnoha ohledech děsně rádi.

Že můžeme celou hru projít bez toho, aniž bychom kradli auta jako v gétéáčku. Že se zdraví nabíjí v lékárničkách a ne samo od sebe. Že byla autům věnovaná tak anatomická péče. Že sem dali i ten srandovní malý revolver, se kterým se -mordyjé- nedá nic trefit. Že si můžete v Běžné rutině zopáknout ten starý trik s prostřelenou pneumatikou.

Jasně, že jsem ty různé chyby taky viděl. A v recenzi bych soudil nanejvýš slušnou osmičkou.

Jakkoliv ale můžeme spolu rozporovat jednotlivosti, vzhledem k tomu českému vznášejícímu se kultovnu dopadla Mafia: Definitive Edition možná i lépe, než bychom si vůbec zasloužili.

Váží si totiž nás, českých hráčů.

Vážíme si ale remaku my?

5 6 votes
Article Rating
Přihlásit se k odběru komentářů
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments