Mafie je pro mě zásadní hra, stejně jako pro hrozně moc Čechů. Nepochybuji totiž, že v roce 2002 dokázala prolomit řadu předsudků. Díky dabingu a mediálnímu zájmu totiž mnoho našinců zjistilo, že hry nejsou jen tupé bulšitingy pro děti, ale že generují emoce, filmový prožitek a ještě něco, co se příběhům v kině nikdy nepodaří zdolat. Totiž naprostou fascinaci interakcí. Mafii jsem dohrál ikskrát. Správcoval jsem asi troje fanstránky, dobrovolně pátral po všech možných tajných bonusech, psal povídky z prostředí hry, měl u postele oficiální plakát. Staré dobré časy. To všechno je asi nejhorší možný předpoklad pro hraní Mafia: Definitive Edition. To, co jste milovali v mládí, totiž nekriticky zbožňujete…
-
-
Jak jsem kvůli Mafii začal hrát (pořádně) hry
Hru Mafia jsem si v roce 2003 koupil v Hypernově. Když na to vzpomínám, vybavím si regál se strašnou spoustou krabic. Nemyslím teď ty elegantní plastový, mám na mysli předimenzovaný, papírový, neekologický krabice, ve kterých mělo těch pár cédéček, tlustej manuál a soutěžní koresponďák dost pohodlno. Kdyby jeden chtěl, moh s těma krabicema chrastit v uličce pomalu jak s kindrvajíčkem. „Vemte si tuhle,“ říká tátovi týpek s čepicí Hypernova a ukazuje na červenou krabici se siluetou mafiána. „Je to český a je to super.“ Chvíli studujem informace vzadu a není moc o čem. Berem Mafii ve speciální edici za 1399,- Ten rok jsem začal hrát hry. A už jsem s…
