Angličtina zná výraz, který jsem jim jako herní recenzent vždycky záviděl. Mediocre. Neboli 'akceptovatelné, ale ne dost dobré'. Přesně na tyhle hry si dnes svítím. 💡 A zvláště na jejich nápady, které si ve své době tykaly s genialitou.
-
-
Jak psát herní recenze?
Už osmnáct let píšu o hrách. Z toho dobrých patnáct do našeho/vašeho/jejich ne časopisu SCORE. V deseti stručných tipech se snažím vysvětlit, jak napsat dobrou herní recenzi a neuspávat u toho hady. 🐍
-
Mafia: Definitive Edition je lepší hra, než jakou si zasloužíme
Mafie je pro mě zásadní hra, stejně jako pro hrozně moc Čechů. Nepochybuji totiž, že v roce 2002 dokázala prolomit řadu předsudků. Díky dabingu a mediálnímu zájmu totiž mnoho našinců zjistilo, že hry nejsou jen tupé bulšitingy pro děti, ale že generují emoce, filmový prožitek a ještě něco, co se příběhům v kině nikdy nepodaří zdolat. Totiž naprostou fascinaci interakcí. Mafii jsem dohrál ikskrát. Správcoval jsem asi troje fanstránky, dobrovolně pátral po všech možných tajných bonusech, psal povídky z prostředí hry, měl u postele oficiální plakát. Staré dobré časy. To všechno je asi nejhorší možný předpoklad pro hraní Mafia: Definitive Edition. To, co jste milovali v mládí, totiž nekriticky zbožňujete…
-
10 nejlepších herních příběhů
Příběhové hry jsou žánr, díky kterému stále hraju. Znáte to. S prací, rodinou a milionem dalších koníčků se člověku popkultura krátí jako vlasy u kadeřníka. Zatímco dřív jsem se bez obav pustil do stohodinových erpégéček, teď místo nich uvážlivě volím příběhové hry s životností dobré čtyři hodiny. I díky účasti v herním panelu Honzy Modráka v RE-PLAY jsem si zpětně prošel své hmotné i digitální herní knihovny, a zkusil vyzobnout desítku her, jejichž příběh ve mě dosud hraje. Až na výjimky jsou to spíš menší hry, rozpočtem či délkou, které společně sdílí kuráž, originální námět a mnohdy velmi koncentrovaně snad i ten nejtěžší spisovatelský úkol – prostý dialog mezi dvěma…
-
7 nejlepších adventur, které vás možná minuly
Tak jako roste počet nakažených koronavirem, stoupá podobně i množství lidí, kteří se k němu na sociálních sítích mají chuť vyjadřovat. Protože ale v zásadě píšu jen o tom, co mi přijde krásný, s dovolením se nepřipojím. Radši si namísto toho vezmu na paškál ty nejlepší adventury, které jsem za posledních cirka patnáct let hrál, a které nikdy úplně nespočinuly ve světlech reflektorů. Proč? Protože adventury potřebují čas a nelze je hrát každý den jen deset minut po práci. Protože adventury vás zabaví nejen prvoplánovou akcí, ale udrží mozek v provozní teplotě (to se hodí). Protože jsou adventury příjemně retro, a retro je dneska sexy. A taky trochu proto, že…
-
Jak jsem kvůli Mafii začal hrát (pořádně) hry
Hru Mafia jsem si v roce 2003 koupil v Hypernově. Když na to vzpomínám, vybavím si regál se strašnou spoustou krabic. Nemyslím teď ty elegantní plastový, mám na mysli předimenzovaný, papírový, neekologický krabice, ve kterých mělo těch pár cédéček, tlustej manuál a soutěžní koresponďák dost pohodlno. Kdyby jeden chtěl, moh s těma krabicema chrastit v uličce pomalu jak s kindrvajíčkem. „Vemte si tuhle,“ říká tátovi týpek s čepicí Hypernova a ukazuje na červenou krabici se siluetou mafiána. „Je to český a je to super.“ Chvíli studujem informace vzadu a není moc o čem. Berem Mafii ve speciální edici za 1399,- Ten rok jsem začal hrát hry. A už jsem s…
-
5 důvodů, proč je A Way Out úplně boží
Josef Fares je člověk, co dřív ve Švédsku režíroval filmy. Naposled přes osmi lety. V třeskutosti jménem Farsan předstírá mladej pár devět měsíců, že čeká dítě, páč staromódní žoviální děda jednoho z nich neuznává adopci. Hahaha.
-
3 hry pro lidi, kteří běžně nehrají
Asi takhle. Pokud jste hráči počítačových her, máte alespoň rámcový přehled o tom, co vychází, a od dětství si alespoň jednou do roka něco pářnete, tenhle článek pro vás není. I když jak se to vezme. Možná to budete právě vy, koho osloví někdo, kdo běžně hry nehraje. A stejně jako se jednou za život zkouší ústřice nebo čistej absinth, dostane dotyčnej chuť škrtnout si ve svým „bucket listu“ alespoň jednu dohranou hru. Hry ale nejsou filmy. Pařani si ani neuvědomují, že už si dávno zvykli na herní logiku. Na citlivost myši. Na hledání kláves poslepu. Zatímco děcko má čas i vůli si zvyknout na práci s inventářem a výrobu…
-
Co mi práce herního redaktora ve SCORE dala do života?
První článek na herní web jsem napsal v roce 2003. Bylo mi dvanáct a byla to novinka o hypotetický Mafii dvojce na web, jehož název si už nepamatuju. Autoři se tam vypláceli podle návštěvnosti článků. Protože už jsem měl v sedmý třídě smysl pro bulvární nadpisy, vydělal jsem dvoukilo. A utratil ho za dva balíčky hokejovejch kartiček. Do SCORE jsem se pak troufale hlásil o tři roky pozdějc. V patnácti letech, zrovna když mi na střední dali nově vytištěnej index. Napsal jsem mailem Honzovi Modrákovi a on si vzal týden na rozmyšlenou. Moje mailová schránka se tou dobou div neošoupala, jak jsem jí v jednom kuse čekoval. Po sedmi dnech…