Angličtina zná výraz, který jsem jim jako herní recenzent vždycky záviděl. Mediocre. Neboli 'akceptovatelné, ale ne dost dobré'. Přesně na tyhle hry si dnes svítím. 💡 A zvláště na jejich nápady, které si ve své době tykaly s genialitou.

Příběhové hry jsou žánr, díky kterému stále hraju. Znáte to. S prací, rodinou a milionem dalších koníčků se člověku popkultura krátí jako vlasy u kadeřníka. Zatímco dřív jsem se bez obav pustil do stohodinových erpégéček, teď místo nich uvážlivě volím příběhové hry s životností dobré čtyři hodiny. I díky účasti v herním panelu Honzy Modráka v RE-PLAY jsem si zpětně prošel své hmotné i digitální herní knihovny, a zkusil vyzobnout desítku her, jejichž příběh ve mě dosud hraje. Až na výjimky jsou to spíš menší hry, rozpočtem či délkou, které společně sdílí kuráž, originální námět a mnohdy velmi koncentrovaně snad i ten nejtěžší spisovatelský úkol – prostý dialog mezi dvěma…

Tak jako roste počet nakažených koronavirem, stoupá podobně i množství lidí, kteří se k němu na sociálních sítích mají chuť vyjadřovat. Protože ale v zásadě píšu jen o tom, co mi přijde krásný, s dovolením se nepřipojím. Radši si namísto toho vezmu na paškál ty nejlepší adventury, které jsem za posledních cirka patnáct let hrál, a které nikdy úplně nespočinuly ve světlech reflektorů. Proč? Protože adventury potřebují čas a nelze je hrát každý den jen deset minut po práci. Protože adventury vás zabaví nejen prvoplánovou akcí, ale udrží mozek v provozní teplotě (to se hodí). Protože jsou adventury příjemně retro, a retro je dneska sexy. A taky trochu proto, že…