Sociální sítě

Kdo se stal prezidentem Facebooku?

Z kraje listopadu jsem si tady na blogu zoufal nad tím, jak tehdejší hlavní hvězdy prezidentskýho souboje – duo Drahoš-Horáček – na Facebooku místo regulérní kampaně, spíš tak nějak trapčí. V tom textu bylo dost nadsázky, trocha odvážný predikce, řada doporučení pro Drahoše i Horáčka, a vysmátej Topolánek, kterej tou dobou oznámil kandidaturu, a já si od jeho komunikace na sociálních sítích dost sliboval.

Ten článek se dostal dál, než bych bejval čekal. Tejden po vydání jsem jen počítal retweety a zmínky v médiích, a uklízel plivance od fanoušků profesora Drahoše, který kritiku jeho komunikace na Facebooku pochopili jako kritiku osobní.

Pár dní před prvním kolem prezidentskejch voleb se tak k tématu vracím. V době, kdy už není možný se vymlouvat, že kampaň ještě nezačla a že všechny ty dobrý věci teprv přídou.

A tak znova, ZCELA SUBJEKTIVNĚ, ozbrojenej jen svou znalostí toho, co na sockách funguje a co je úplně blbý, si vybíram čtyři Zemanovo vážnější protikandidáty, abych je trochu prošel. A zkusím rozklíčovat ve stručnejch větách, co u nich bylo dobrý, co děsný, co do příště vyladit, a kdo by to měl vyhrát, kdyby hlavní metrikou úspěchu byl Facebookovej profil.

Případ první: Táhlej DRAHOŠ

Pan Drahoš to měl na Facebooku trochu na pytel už od začátku. Je od pohledu spíš váš učitel fyziky, kterýmu kabinet zatouchá po starejch knížkách, než kantor, se kterým byste si zašli na pivko. Ten Facebook mu jako přirozenou komunikační platformu neuvěřim asi nikdy. Prostě mu neladí k brejlím.

Což pochopitelně v zásadě neva. Ne každej je šoumen od pánbíčka, a rozhodně to neni záporná charakterová vlastnost. Blbý ale je, když tomu moc nepomáhá ani tým lidí, co na Facebooku mluví vašimi ústy.

Minule jsem Drahošovým lidem vytýkal moc ilustračních obrázků a málo autenticity. Nějaký zlepšení od tý doby dorazilo. Sem tam se pan Drahoš pokouší o odbornější vlog, proběh i obligátní svařáček na trzích i objetí od sympatický manželky. Jako jo.

Problém je ale furt v tlachání a v maličkostech. Ty statusy se mi nechce číst. Ty odborný jsou blbě srozumitelný, ty normální jsou prachbídně napsaný. Schválně omrkněte tenhle příspěvek.

Video s Romanem Vaňkem je fajn trumf. Vaněk je sympaťák a umí dobře plnit pelmeně. Za ten text nad videem bych ale střílel. Na dvou řádcích tam snaživej copywriter představuje Vaňka, aby ukončil větu tím, že ho netřeba představovat. Meh.

Kdyby u videa zůstalo jen to poděkování na čtvrtým řádku, jsem s tím v klidu. V tomhle videu má mít prostor pan Vaněk. Místo toho se tu na čtyřech řádcích zase rozepisuje Drahoš.

Smutňoučký jsou pak i ty titulky, který někdo umístil přímo do videa, a ještě navíc úplně dolů. Takže je tam fešně zakrejvá ta nativní Facebooková lišta. Muselo dát nějakou práci ty titulky udělat. Je trudný takhle vidět, jak zbytečná ta práce byla.

(iluminátská vsuvka)

O Facebooku Jiřího Drahoše se mluvilo pár dní před Vánoci, kdy některej z jeho copywriterů nechal ve statusu věty od Michala Horáčka. Blbý, no. Mnohem víc než ale samotný fópa mě ale na tohle téma naštval sám Drahoš v DVTV, kdy na moderátora vyjel, že šlo o běžnou technickou chybu a že se tohle prej stává “s dnešníma paste&copy systémama” každou chvíli.

Věro Pohlová, ty to vidíš.

Přiznat lidskou chybu snaživce, co na to před Vánocema pekl, by bylo fajn zlidštění kandidáta, i zajímavej moment v historii politickýho marketingu na sociálních sítích.

Tenhle profil ale bohužel politickym marketingem nijak nezatřás. Teď jen uvidíme, jak zatřese Drahoš s českou politikou.

Případ druhej: Vlogger Topol

V předchozím článku jsem si od Topola docela sliboval. Jeho Twitter mi tenkrát přišel roztomile autentickej, a byl jsem upřímně zvědavej na to, jak bude vypadat ta oficiálnější cesta jeho komunikace.

Ta cesta na Facebooku šla vytušit docela brzo. Na ilustrační fotky tu už od začátku sral pes. Naopak se tým začal orientovat na videa, tak akorát dlouhý (do minuty a půl), vždycky s ňákým tématem, vykreslujícím Topolánka jako chlápka, co má respekt, umí v pohodě pokecat s vesničanama v hospodě o operovaný kyčli, i vyjet si na běžkách a neupadnout přitom jako pytel slámy.

Jako někoho, koho baví bloggerskej styl, mi je tenhle přístup sympatickej. A čichám za tím dobrou podporu Eda Kožušníka, kterej koneckonců sám úspěšně bloguje. Za tenhle přístup dávám palec.

Ale pak jsou tu ještě další příspěvky. Z řady různejch třeba tenhle.

Takovej post je dvousečná zbraň. Nejprv to dobrý. Ačkoliv jsou texty na jeho stránce hodně dlouhý, dobře se v nich daří budit tu iluzi autenticity, která chybí třeba Drahošovi. Když si tohle čtu, v hlavě mi to předčítá Topolánkův hlas. U Drahoše je to přinejlepším ten pán z Google Translatoru.

To špatný je ale energie do podobnýho postu vložená a výslednej efekt toho všeho. Když totiž nevíte, vo co de, a že tu Topolánek zřejmě prská kvůli něčemu, co někde-někdy-někdo řekl, vidíte změť pixelů, ve který je jen jednou napsáno slovo Topolánek a rovnou ČTYŘIKRÁT slovo Drahoš.

Někdo tenhle příspěvek dlouho psal a ladil. Pak nalil desítky tisíc korun do inzerce. A to jenom proto, abych si pod jménem Topolánka čet o Drahošovi. Myšlenkový pochody příjemce reklamy jsou jasný: To je ten Drahoš asi fakt významnej kandidát, když vo něm Topolánek píše třikrát v jedný větě, co?

A pan Drahoš rázem získává pozornost velkýho množství lidí, aniž by jeho tým utratil jedinou korunu.

Asi dárek. Dodatečně k Vánocům.

Případ třetí: Horáček dva tečka nula

Michala Horáčka jsem tu v listopadu tak trochu “nálepkoval”. Že svejma statusama nějak moc poučuje, a že by měl bejt víc přímej a čtivej. A mít tehdá Soukupovo tabuli, lepím ho na ose “prospěšnost na Facebooku” někam hodně doprava. Musim ale pokorně uznat, že zatímco Drahoše jsem směrem k volbám prozíval, Horáčkův Facebook mě začal od nějakýho prosince dost bavit.

Použil totiž tři zbraně.

Tou první je textařina. Když má co napsat, počtete si. Když se to důležitý nachází na fotce, videu nebo pod odkazem, zbytečně nežvaní. Jeho tým by si s Vaňkovým videem poradil úplně jinak. Stručnějc. Vyniklo by tam.

Druhá zbraň je variabilita. Ten profil neni antizeman ani antidrahoš. Občas umí bejt vážnej a píše se na něm o Ondráčkovi nebo silnejch příbězích běžnejch občanů. Občas protne atmosféru břitkej tweetovtip nebo něco příhodně milýho. Třeba to vánoční album, kdy Horáček přidal sedm zdánlivě stejnejch fotek s dcerou, který ale dělí sedm let.

Ta třetí věc je konzistence. Horáčkovi se povedlo něco, co běžně s kolegama v Socialsharks snažíme vtisknout brandům klientů. Z Horáčka na Facebooku se stala čitelná značka. Na rozdíl od ostatních kandidátů alias značek lze jednoduše definovat. Příběhy neznámejch lidí namísto podpory od celebrit. Vtipný věci. Neškatulkování.

Za ty dva měsíce se to Horáčkově týmu docela povedlo nastavit. A jsem si celkem jistej, že bych ve slepym testu poznal Horáčkův status mezi všema ostatníma. A to je pro mě jako social media marketéra dobrej výsledek.

A hlavně dobrej výkon týmu.

Případ čtvrtej: Fischer Bůh espressa

Končit budu z marketingovýho hlediska pozitivně. Zatímco Horáček mě baví svým obsahovým konceptem, tým asi největšího outsidera z vybraný čtveřice vyladil během pár týdnů strašně pěknej brand manuál. Netušim, jestli to Pavel Fischer může vyhrát. Z hlediska vedení profilu ale odvádí jeho tým rozhodně nadprůměrnej džob.

Oceňuju hlavně drobnosti. Tu tyrkysovou barvu. To rozhodnutí tak trochu hacknout začátek roku díky iniciálům PF. Slogan “Fisch you were here” při pozvánkách na veřejné besedy. Titulky ve Facebookovejch videích, který jsou navíc perfektně uzpůsobený mobilům. Our Story na stránce. Využívání Facebook Notes.

Moc moc moc profi produkt, kterej mi z profesního hlediska dělá radost.


Obsahový hledisko už je pak slabší. Fischer je vtipnej chlap, má za sebou Havlovo stigma, z jeho podporovatelů jde až Schwarzengergovský dežaví. Ty barvičky a marketing jsou boží. Přesto je mi ta aktuální Horáčkova fazóna strategicky trochu blíž. Fischer je z hlediska svejch příspěvků hodně omezenej na intelektuály. Horáček se textacema a variabilitou snaží získat kavárnu i hospodu. A tu hospodu Fischer na Facebooku zatím nemá.

Tak uvidíme.
O víkendu ji každopádně bude potřebovat.

Jaká je teda doba Facebooková?

S nástupem odborníků a marketérů se to u všech samozřejmě dost zvedlo. Opozdilci rychle dobastlili rámečky do profilovek, to aby stáda mohla vyřvat svůj jedinečnej názor do světa. O obědový pauze se ještě stihne pár lajfstrýmů, páč notifikací není nikdy dost. A ještě je taky čas na ňáký to závěrečný poselství, ve kterym kandidát sedící v ušáku nesdělí, abyste šli volit jeho, ale abyste šli volit kohokoliv.

Páč to zní velkomyšlenářsky a je to cool. Říkali.

Kdybych měl subjektivně zhodnotit tuhle čtveřici z hlediska funkčnosti a kvality jejich stránek, asi by to bylo takhle:

  1. Horáček
  2. Fischer
  3. Topolánek
  4. Drahoš

První tři maj na svejch stránkách znatelnej koncept. Fischer k tomu i bezvadnej brand manuál. Horáček za mě ale dokázal ujít největší cestu. Ve statusech polknul ten patos, co mu je sem tam blízkej, a naladil tón, kterej pochopí jedni a neurazí druhý. Jeho Facebooková prezence je srozumitelná a pochopitelná pro všechny.

Což je pro mě zásadní zpráva týhle politický marketingový kampaně.

I když kdoví.

Třeba to neovlivní vůbec nic.

Daniel Krásný

Kreativní ředitel v Socialsharks, člen klubu makáčů ze SCORE. Latentní milovník Života na zámku, co pořád používá Swarm (když si na něj vzpomene).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.