Javier Castillo se baví.
Je mu pětatřicet, ve Španělsku už vydal pět thrillerů, ze třech z nich se chystá televizní seriál a postupně se jeho práce začíná překládat do řady jazyků, včetně korejštiny, turečtiny a konečně i češtiny.
Na Instagramu má 400 tisíc followerů, běžně jede soutěže o iPhone a protože vypadá jako playboy (a trošičku i jako můj prodavač kebabu) a ví o tom, vypadne na vás na Googlu hromada podobných fotek:
Je to příjemná změna.
Spisovatelé mají zpravidla v životě jen jednu dobrou fotografii a tu používají všude a navždy.
Na fotce uprostřed drží román La chica de nieve, který v Čechách vychází jako Ztracena v bílém šumu. Letos připraví jeho adaptaci Netflix a podle reakcí na obálce by mělo jít o thriller, který si nezadá s Gillian Flynnovou nebo Harlanem Cobenem.
A mně je hrozně líto, poněvadž jsem se na něj fakt těšil, že tuhle recenzi musím načít zrovna Mikířem.
Pozvolné zabíjení napětí
Ztracena v bílém šumu má jeden z nejklasičtějších settingů thrillerových knížek za poslední desítky let. Mladým rodičům se v roce 1998 na městském průvodu ztratí dvouletá dcerka Kiera a následkem šoku dojde u její maminky i k potratu jejího sourozence.
A já jsem čučel, že do mě nějakých prvních osmdesát stránek spadlo jak na turnaji v pojídání knedlíků. Castillo má výtečné tempo, jde přímo na věc a ten průvodní chaos vystihuje tak dobře, že se mi jako tatínkovi desetiměsíčního synka dělalo až fyzicky nepříjemno.
Seznamujeme se během něj i s hlavní hrdinkou Miren, novinářkou, která po malé Kieře pátrá a je v kontaktu jak s policií, tak s oběma rodiči.
Potud dobrý.
Trable nastává, když se Castillo cirka v první třetině rozhodne přestat vyprávět děj lineárně. Dostáváme se o pět let dopředu, kdy rodiče dostanou videokazetu s minutovým záběrem Kiery, a pak dokonce o dvanáct let dopředu, kdy dostanou další tři. Nic proti tomu. Jenomže jen co tohle autor udělá, a pak se jakoby nic vrátí zpátky do vyšetřování v roce 1998, napětí je zpola pryč. Zkrátka proto, že najednou víte, že policie (ani Miren) na nic nepřijde dobrých tucet let.
V půlce knížky se navíc seznámíte i s pachatelem a jeho motivací. Tedy o nějakých sto padesát stránek dřív než sama hrdinka. Všechno v úvodu budované napětí je v tom okamžiku pryč úplně. Už vás nemá co poutat ke stránkám. A tak jen čekáte, jak (a kde) dojde k očekávanému závěrečnému odhalení.
Čtivá forma, armáda lapsů
Navzdory hypu je tak Ztracena v bílém šumu až překvapivě rutinní thriller, který zkušeného čtenáře žánru nemá čím překvapit. Začátek je fajn, forma je až do samotného konce velmi slušná (takže to celé zhltnete za dva večery).
Příběh jako takový je ale místy až na hraně vyložené špatnosti.
Ne. Nečekám od thrillerových page-turnerů hluboké rozbory osobností a dokumentárně přesné vyšetřovací postupy. Tahle věc je ale plná tolika WTF momentů a dějových rozhodnutí, že to po čase až nepříjemně bije do očí.
Následující odrážky jsou plné SPOILERŮ. Takže číst jen po zaklapnutí knížky nebo na vlastní nebezpečí.
- Prvních cirka osmdesát stránek (které se mi jinak líbily) jsou plné cliffhangerů na konci kapitol. Jedním z nich je, že maminka unesené Kiery Grace volá těsně po únosu na tísňovou linku. Během rozhovoru s operátorkou špitne spiklenecky svému manželovi, aby „uklidil tu krev“, což je podezřelé a ve čtenáři začne hlodat červíček, jestli náhodou nejde o nějakou habaďůru. Zajímá vás, o co šlo? HA, SMŮLA. Autor na tuhle věc úplně zapomene a už nikdy se k ní víc nevrátí.
- V první fázi vyšetřování se taky dozvídáme, že se rodiče „chovali po únosu divně a podezřele“. Znovu jde o věc, která v knížce jinak vůbec není, nemá žádné vysvětlení a ani vliv na pointu.
- Hned po únosu zadrží policisté vážného podezřelého. Jaksi ale zapomenou informovat jeho manželku a jako první za ní přijde novinářka Miren se svým kolegou. Manželka je vidí poprvé a během páté věty jejich dialogu jim o svém manželovi řekne, že rád točí nezletilé holky v minisukních, že ty videa prodává pedofilům, že je prase a že už TO FAKT MUSELA PO TĚCH LETECH NĚKOMU ŘÍCT. Línější a méně pravděpodobnou naraci jsem nečetl fakt dlouho.
- Postavu novinářky Miren si autor docela piplá. Nadhodí příběh o jejím znásilnění v roce 1997, dalším skoro znásilnění o pár let později (to je ale pech) a její následné pomstychtivosti vůči chlapům. Člověk by řekl, že se tahle dějová linka nějak zobrazí ve finále Kieřina případu. Třeba, že se bude muset postavit ohromnému chlupatému únosci, který si na ní bude brousit zuby. Ale nezobrazí. A já se ptám – proč to celé muselo zabírat tolik stránek románu.
- Jak jsem psal výše, rodiče unesené Kiery dostávají v následujících letech videokazety s novými záběry své dcery. Výrazné nové důkazy v exponovaném případu, který kdysi otřásal městem, řeknete si? Not really. Policejní komisař většinou jen zahlásí něco ve smyslu „víte, kolik lidí je unesených, mám na tu vaší blbou videokazetu maximálně dva dny“. Nenajde otisky, seřve kluka od sousedů, že si nepamatuje podobiznu ženy, která tu kazetu přinesla, a pak to celé zahraje do autu. I přesto všechno je komisař v knize braný za pozitivní postavu. Téměř až altruistu.
- Miren na pachatelku přijde naprosto běžným vyšetřovacím postupem, který by ve skutečnosti natotata udělala i policie. Chladná novinářka pak ale nepochopitelně sedne k odhalené únoskyni do auta jako spolujezdec, aniž by si zavolala kavalerii, čímž vědomě ohrozí život svůj i Kieřin.
- Španěl Castillo nechává svůj příběh odehrávat v Americe. Nehledě na divná jména postav (Miren, Kiera, Iris ani Mila nezní moc americky) je ze stránek znát, jak málo to tam zná. Skoro vůbec se totiž v knize nepracuje s prostředím a já hodinku po dočtení vpravdě netuším, v jakém městě se to vlastně celé odehrávalo.
- Svoje ementálové díry má i samotné „přežívání“ Kiery u únosců, patrně někde uprostřed normální vilové čtvrti s hromadou sousedů. Za dvanáct let se holčička zřejmě dostala ven jen jednou, ačkoli není ani zmínka o nějakém důmyslném bezpečnostním systému (kromě obstarožní kamery za pár dolarů). Tady bych se ale musel k pasážím s únosci vrátit a propídit se tímhle podrobněji.
Konec SPOILERŮ.
Nechci znít zahořkle, ale už jsem přečetl tolik thrillerů a detektivek, že mě podobné lapsy a líné úlevy bolí a nebaví. Naposledy bylo takhle nepozorně odvyprávěné Sanatorium od Sarah Pearse. Bílý Šum je lepší. Lépe se čte. Ale zoufale mu chybí nějaký editor, který by Castillovi pomohl tyhle voloviny uhladit. Zřejmě jde o daň za rychlé chrlení nových a nových thrillerů. Od roku 2018 jede autor v roční periodicitě.
A bohužel.
Trocha péče, důslednější editace a hlubší rešerše by ze Ztracena v bílém šumu udělala lepší knížku.
Bez toho všeho je to jen čtivá jednohubka ke kafi.
Verdikt:
Děravé od plochých postav a bohužel i dějových nedodělků či rovnou vynechaných point (nijak nevysvětlená „podivnost“ rodičů z úvodu je vážně extrém). Castillo je lenoch. Bezesporu jde o talentovaného autora, který s tempem pracuje jako čaroděj. Tenhle jeho příběh na rutinní bázi si ale zasloužil ještě rok dva v pekárně. Nekousal jsem se u něj nudou. Spíš jsem postupem čtení kysnul z toho, jak se mě Španělé snažili drze opít rohlíkem.