Proč psát o hrách do SCORE?

První článek na herní web jsem napsal v roce 2003. Bylo mi dvanáct a byla to novinka o hypotetický Mafii dvojce na web, jehož název si už nepamatuju. Autoři se tam vypláceli podle návštěvnosti článků. Protože už jsem měl v sedmý třídě smysl pro bulvární nadpisy, vydělal jsem dvoukilo. A utratil ho za dva balíčky hokejovejch kartiček.

Do SCORE jsem se pak troufale hlásil o tři roky pozdějc. V patnácti letech, zrovna když mi na střední dali nově vytištěnej index. Napsal jsem mailem Honzovi Modrákovi a on si vzal týden na rozmyšlenou. Moje mailová schránka se tou dobou div neošoupala, jak jsem jí v jednom kuse čekoval. Po sedmi dnech mi napsal Honza, že to teda zkusí. A dal mi svoje ICQ.

Ano, to všechno v době, kdy byl YouTube teprv roční kluk a nejčuprovější sociální síť, kterou jsem znal, byl Xicht.cz.

A vidíte. Je rok 2017. Vydělávám si marketingem na Facebooku a včera v noci jsem s úsměvem napsal čtyřstránkovej článek o Dishonored do SCORE 283. Píšu o hrách do nejslavnějšího českého herního média už jedenáct let. Před lety jsem do něj psal v čase mezi odpoledkou a hokejovým tréninkem. Potom během tříhodinových přednášek managementu. Teď po nocích a v neděli brzo ráno. Potichu. To abych nevzbudil ženu.

Proč psát o hrách do SCORE?

Píšu pořád, i když je to teď už těžší a oči jsou z toho druhý den unavenější. Píšu ale pořád, protože se při tom cítím skvěle.

Kdybych lusknul prsty a bylo mi zas dvanáct, znova bych se vrhnul do toho bulvárku o Mafii. Těch čtrnáct let života s herními články mi totiž dalo hrozně moc. Tak třeba.

1) jak předělávat texty. Hodně textu.

Bohdalka kdysi napsala knížku „Měla jsem štěstí na lidi“. Ta ženská má recht. Bez toho to nejde. Ve SCORE to byl už zmíněnej Honza Modrák v kombu s Mikolášem Tučkem, který, když jste v časáku za nevypsanýho kandrdase, dbaj na to, aby to mělo formu, obsah a abyste zkrátka v článku blbě nežvanili. A prča je, že kdybyste do SCORE chtěli začít psát teď, taky vás bude nabírat Bludr, a s Tukanem se minimálně potkáte na redakční pivku.

Je super mít kliku na lidi, co s váma mají trpělivost. Co vám jen neřeknou „stojí to za prd“, ale poradí, jak to může bejt příště lepší. Ras na tohle byl Honza Doskočil na někdejším Games.cz. Ten každej článek umně rozpitval a připojil do e-mailu dokument, kterýho jsem se vždycky hrozně děsil. Jmenoval se „buglist.txt“ a shrnoval veškerý chyby, ať už stylistický nebo gramatický.

Snad se Jaydee nebude zlobit, když sem nasdílím jeden z jeho dvanáct let starejch e-mailů.

Dovedu si představit řady puberťáků, kterým by podobná zpětná vazba urazila jejich ješitný čtrnáctiletý já. Já jsem za to ale i zpětně vděčnej. A občas si na podobnej buglist.txt sám vzpomenu, když píšu v práci reklamní slogany.

2) mít Rozhled. Nejen ten kulturní.

Si říkáte – časopis, pche. Chápu vás. Jste zvyklí si všechno vygooglit dřív než přeříkáte vyjmenovaná slova po b a internet ví všechno a navíc to ví rychle. SCORE si s sebou ale vždycky neslo takovou zvláštní auru. Autoři do něj nepsali pár měsíců, spíš několik let. A díky jejich textům, drobných osobním vsuvkám a názorovým sloupkům, to vlastně byli vaši kámoši, který jste nikdy neviděli osobně.

Vlastně jsem v dětství na SCORE oceňoval to, co asi současná děcka žerou na YouTuberech. Jenomže zatímco si z livestreamu morbidně obézního debila, kterýho chytá napůl hranej hysterák, neodnesu nic moc, díky SCORE jsem si ve třinácti přečet Gaimanovo Nikdykde (díky, Tukane) nebo se začal díky tématům k Medal of Honor zabejvat reáliema druhý světový.

Funguje to doteď. Stačí si ve SCORE sednout k dopisům a ze zpětný vazby tenhle pocit cejtím i z aktuálních čtenářů. Tenhle redaktor mě baví, ten míň, támhleten se zlepšil. Ze svý pozice jsem si dobře vědom, že svým psaním nejenom pobavím, ale zároveň i trochu vychovávám. Jen trochu jinak, než jak to dělává učitel vlastivědy.

3) dělit svůj život na uzávěrky

Tohle možná některým čtenářům zničí iluze. Zatímco se s kolegama na stránkách SCORE často špičkujem a občas se odvoláváme na pomyslnou „redakci“, je tvorba informačně nabitýho časáku vlastně trochu punk. Sejdeme se na pivku jednou za půl roku. Teda, jen ti pražští z nás. Plus frajer Martin Lupač, co pokaždý poctivě dorazí vlakem z Brna a musí si dát jenom limču, protože do toho Brna přijel autem.

Papír je jen nosič. Tvorba je virtuální. Vše hrajete a píšete u sebe doma. A šéf je ikonka na Facebook Messengeru, co rozdává, tlačí, připomíná se a ptá. Stačí pár čísel a vybudujete si ohromnou pokoru k času. Psát o hrách není med. Jasný, článek zabere od dvou do pěti hodin, ale čerpání informací, pročítání rozhovorů a pochopitelně důkladné hraní… to už je něco, co se s prací nebo náročnou školou musí ladit opatrně.

Tahle flexibilita a nutnost si práci precizně rozvrhnout mi v dalším životě dost pomohla. Vždycky je totiž nějaká uzávěrka, která nemusí být nutně daná v kalendáři, ale měla by být ve vaší hlavě. Priority. Rozum. To bodne umět. A v dnešním světě kór.

TeĎ už asi chápete, že se SCORE DÁ JEN BLBĚ OPUSTIT.

Má totiž zvláštní atmosféru. A proto do něj autoři píšou, i když už chodí každej den na osmičku do práce a večer chodí spát v tolik, v kolik na vejšce teprve vyráželi do ulic.

V mým životě puberťáka byl hokej krmí fyzickou, SCORE duševní. Věděl jsem díky němu, co se děje ve světě kultury. A taky jsem nikdy nemusel řešit letní brigády.

SCORE je a bylo vždy tou nejlepší brigádou.

A taky velmi pozoruhodnou přípravnou na život.

About the author

Daniel Krásný

Daniel Krásný

Pracuju jako Creative Director v Socialsharks, přes deset let píšu o hrách do SCORE. Miluju seriály, knížky, kafe a tak.

A píšu tady o tom.

View all posts

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *