Jednou večer, bylo to loni v únoru, jsem se ve svém starém bytě podíval do pokoje, ve kterém bylo zhasnuto. Namísto tmy tmoucí jsem tam ale viděl něco, co bych nejlépe přirovnal k miliardě neklidných bezbarvých pixelů. K čemu bych vám to přirovnal? Asi jako kdybyste se sakra dlouho dívali do zrnící televize, pak se mrkli jinam a viděli ji nadále vypálenou před ksichtem. S tím rozdílem, že ta zrnící obrazovka by byla po celé ploše té zhasnuté místnosti, jako kdyby ji tam dostal nějaký jó pečlivý malíř. Nijak zvlášť mě to tehdy napoprvé nezneklidnilo. V práci byl zrovna docela mordor a každý ví, že dlouhé koukání do monitoru zkřížené…