Jenomže občas to není sranda. Kór když děláš v době, kdy sociální sítě nejsou sprostý slovo, ale zdroj obživy tvý, tvýho kámoše i celý firmy. Je jasný, že máš nějaký představy. Koukáš na zahraniční případovky a často si říkáš – no sakra, to je přece hrozně jednoduchej nápad, to bysme přece s Móňou a Honzou mohli udělat taky a ještě to bude mít hezčí grafiku, protože Pepa to umí s Photoshopem. A taky ti začne bejt brzo jasný, jak často s tímhle narazíš. Na nepochopení. Na nečas. Na to, že řada tvejch pracovních priorit je plná balastu a mechanickejch věcí. A dát do latě s těma tvýma přirozenýma ambicema je…
-
-
Reklama na Facebooku vás musí vábit pohledem
Ale jen málokdy tomu tak je. Facebook je místo, kde lidi scrollujou jako o život. Na záchodě. Před spaním. U oběda. Furt. A zastaví se tam jen málokdy. Když zahlídnou profilovku někoho, kdo je zajímá. Fór, co by je moh pobavit. Dokonalej drb. Je jasný, že v týhle nezastavitelný době musí Facebooková reklama chytnout za flígr. Křičet do světa: No tak, zastav se a věnuj mi sekundu svýho času. Dej mi šanci. Nepřehlížej mě. Reklama na Facebooku by měla bejt jako John McClane, když ve třetí Smrtonosný pasti vejde do černošský čtvrti. Nevadí, když smrdíte reklamou. Už mockrát jsem slyšel, že na Facebooku by vaše reklama neměla vypadat jako reklama. To…
-
Policie Modrava: Šumava, která prošumí
Společně s dalšími dvěma a půl miliony diváky jsem se šestnáct nedělí v kuse díval na nejsledovanější českou dramatickou sérii od doby Života na zámku. Na seriál Policie Modrava. A teď jsem tady, still standing, abych ze svého popsaného poznámkového bloku vyzobal to nejdůležitější. Hezky postaru, tak jak mě to učil kolega Šalda. Polopatě. Jana Vinická (Soňa Norisová) zdrhne z velkoměsta a jede šéfovat policejní stanici do šumavského zapadákova. Proč? To se vlastně neví. Občas ale za ní přijede z města její manžel (Alexej Pyško), s rozhalenkou a chlupy na hrudi o velikosti ukazováčku, a říká jí: „Jano, už se na to vyser, a pojeď za mnou domů.“ A ano,…
-
Není vám z Instagramu špatně?
Mám rád Instagram. Je to pro mě aktuální jednička mezi sociálníma sítěma. Narozdíl totiž od Facebooku a Twitteru dává šanci bejt slavnej i lidem, co nedokážou sesumírovat větu bez pravidel českýho pravopisu. Dokázal navíc do sebe absorbovat to, co mě bavilo na Snapchatu. A taky to, proč jsem chodíval na Pinterest. Takže mi i do jistý míry šetří čas. Zároveň ale taky nemám rád Instagram. Právě teď, v květnu roku 2018. Jo, furt ho tak ze zvyku zapínám a samozřejmě ho dost intenzivně řeším v práci. A jo, střílím teda tak trochu do vlastních řad. Reklama totiž Instagram pohltila takovým tím blbým způsobem. Uveďme si to na příkladu nějakýho americkýho…
-
Jak jsem kvůli Mafii začal hrát (pořádně) hry
Hru Mafia jsem si v roce 2003 koupil v Hypernově. Když na to vzpomínám, vybavím si regál se strašnou spoustou krabic. Nemyslím teď ty elegantní plastový, mám na mysli předimenzovaný, papírový, neekologický krabice, ve kterých mělo těch pár cédéček, tlustej manuál a soutěžní koresponďák dost pohodlno. Kdyby jeden chtěl, moh s těma krabicema chrastit v uličce pomalu jak s kindrvajíčkem. „Vemte si tuhle,“ říká tátovi týpek s čepicí Hypernova a ukazuje na červenou krabici se siluetou mafiána. „Je to český a je to super.“ Chvíli studujem informace vzadu a není moc o čem. Berem Mafii ve speciální edici za 1399,- Ten rok jsem začal hrát hry. A už jsem s…
-
The Alienist 1. řada: Krása i ohavnost
The Alienist je strašně jednoduchý odstřelit po první epizodě. Je totiž divná. Víc než polovina se odehrává ve tmě, Daniel Brühl až parodicky připomíná Sherlocka Holmese, a na konci si vrah dětskejch prostitutů dovolí únik ze scény, co spíš než zemitou detektivku připomene Spidermana. Nebudu zastírat, že jsem taky trochu brblal. A tak nějak jsem si seriál přirovnával k příšernýmu Penny Dreadful. Anebo ještě hůř. Ke Draculovi. Na The Alienist je totiž hned několik věcí, který budí obavy. Tak třeba. Nevím samozřejmě jak vy, ale už já jsem unavenej z toho, jak se kriminálky předháněj v tom, čí sériovej vrah má většího pindíka. A ten zdejší se okavidně snaží trhnout žebříček…
-
Sociální sítě vás nesmí vycucnout
Je lehký mít práci social media kreativce rád a je stejně lehký ji brzo začít nenávidět. Představte si totiž situaci, kdy nastoupíte do agentury jako elév a nemáte tu kliku, že vás vede člověk, co má jednu ruku pevnou a druhou ukazuje směr. Svěřej vám prvního klienta. Třeba jogurt pro děti s křupinkama. A vy začnete zběsile ten jogurt s křupinkama fotit kdekoliv. Nejdřív na stole s pastelkama. Pak na talíři s hruškou a rajčetem jakože zdravá svačinka. Pak vám začnou docházet logický místa a začnete jogurt s křupinkama fotit venku. Na trávě. Na hřišti. Před základní školou, z čehož si div nezaděláte na problém, páč dospělej člověk se zrcadlovkou…
-
5 důvodů, proč je A Way Out úplně boží
Josef Fares je člověk, co dřív ve Švédsku režíroval filmy. Naposled přes osmi lety. V třeskutosti jménem Farsan předstírá mladej pár devět měsíců, že čeká dítě, páč staromódní žoviální děda jednoho z nich neuznává adopci. Hahaha.
-
Chvíle, kdy má obsah na sítích depresi
Když je něco středoproudový, tak ňák to ve vás vyvolá negativní emoci. Kór když si pamatujete na doby, kdy něco středoproudový nebylo. Modelovej příklad je kapela Coldplay. Kdysi ikony indie poprocku, dneska taková ta muzika mezi Rihannou, Sebastianem a reklamou na koberce. Objektivně hrajou Coldplay pořád výbornou hudbu. Jednu z nejlepších na světě. Jen si jí už nesdílíte s kámošema a nemluvíte o novým albu jako o totální revoluci vašeho hudebního vkusu. A zatímco kdysi si Chris Martin za album koupil leda tak novou kytaru, dneska už jsou to tři vily na Madagascaru a půlka zoo k tomu. Pokud jste taky kdysi Coldplay měli ve svejch top kapelách, asi víte…
-
Pět častých chyb v copywritingu na sociálních sítích
Co se týče psaní textů na Facebooku, už jsem tu na blogu párkrát radil. Rady to byly vesměs češtinářský a pod všechny se podepisuju tuží. Zařadil jsem je do svejch školení, a standardně jima sám sebe mlátim přes obličej. To proto občas ty monokly. Za ty dva roky od napsání první šestice sem ale nasbíral řadu dalších podnětů, který se snažím nováčkům vštěpovat s důrazem pera Dolores Umbridgeový. Nejsou často tolik o pravopisu jako spíš o přístupu. O tom, brát to vážně. Že fakt nestačí vyňuňat s grafikem produkt v pěkným zátiší, ale dodat tomu celýmu jiskru. Přidat k dobrýmu mejkapu i perfektní rozjasňovač. V čem dost možná děláte chyby,…
