Kdo má vážně durch načteného Stephena Kinga nebo Petera Strauba, nejspíš mu jméno autora knížky Elementálové nebude úplně cizí.
Michael McDowell totiž kdysi ‚patřil k nim‘.
V osmdesátých letech formoval literární horor jako žánr, sekal populární paperbacky a s Kingem a Straubem se přátelili. Jenomže zatímco oba zmínění pánové se dodneška opájí slávou a penězi, za rodákem z Alabamy se předčasně zavřela voda. Ty nejlepší věci napsal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, a navíc o Vánocích roku 1999 zemřel v pouhých devětačtyřiceti letech na AIDS.
King na něj často vzpomíná v předmluvách svých knih. Své místo má v jeho hororovém Danse Macabre a krátce po jeho smrti dokonce Kingova manželka Tabitha dopsala McDowellovu nedokončenou knížku Candles Burning.
Česky si ho ale poprvé můžete přečíst až od srpna 2021.
A já?
Já jsem za to děsně rád.
Kouzlo paperbacků z beznínky
Vyjasněme si jednu věc.
Elementálové nemají žádný hodnotový nebo intelektuální přesah.
Je to čtyřicet let starý horor z dob, kdy se Američané takřka sjížděli hororem. Paperbacky se prodávali na benzinkách a lidi k smrti bavilo se před spaním děsit strašidelnými historkami. McDowell tehdá přesně věděl, co píše. Říkal: „Jsem komerční autor a jsem na to pyšný.“
Kdybych měl pokračovat tou analogií s Kingem, jsou Elementálové spíš Prokletím Salemu než Nezbytnými věcmi. Jdou čistě po podstatě hororu a kašlou na morální poselství. Odnesete si z knikupectví 280 stránek Elementálů, prožijete hororový příběh o strašidelném domě, možná se vám o něm bude v noci zdát, a tím to zhasne.
Jasný, řeknete si.
Taková několik dekád stará Darcy Coates se svým milionem duchařin.
Z podstaty instantnosti celého příběhu vlastně jo.
Jenomže McDowell měl mnohonásobně větší talent na atmosféru, zasazení, budování charakterů a především na zapamatovatelnost toho všeho.
Postavy jako rozdíloví hráči
Elementálové se odehrávají v Alabamě.
V jednom zašitém koutě pobřeží Mexického zálivu se nachází Bedlame. Bohem zapomenuté trojdomí gotického ranku, které patří dvěma (po dlouhá léta propojeným) rodinám. Ty se na Bedlame vydávají rekreovat po pohřbu jedné z babiček. Užívají si vedro, příliv, pohostinnost černošské služky Odessy i naprosté odstřižení od civilizace. V Bedlame tyto rodiny obývají logicky jen dva domy. Ten třetí, dlouhá léta neobývaný, je postupně užírán písečnými dunami. A čtenář hned od začátku tuší, že uvnitř něco nehraje.
Mohl bych teď sáhodlouze referovat, co přesně v třetím domě straší.
Ale neudělám to.
Mnohem radši totiž zvelebím dvě věci, ve kterých Elementálové dominují.
Tou první je genius loci celého Bedlame. Ačkoliv jde v podstatě jen o ‚tři domy uprostřed písku‘, dokáže McDowell skvěle prodat atmosféru toho nejzvláštnějšího rekreačního pobytu. Scénárista Michael Rowe, který k Elementálům ex-post napsal předmluvu (i v českém vydání!), velmi trefně píše, že na Elementály vzpomíná po letech jako na dovolenou, na které nikdy nebyl. A já potvrzuji. Ta atmosféra šlape jako Sagan.
Druhým touchdownem jsou postavy.
McDowell velmi přehledně představí zástupce obou rodin. Nebabrá se příliš v jejich minulosti a jen nechává prostor jejich charakterům. Všichni se tu chovají pekelně divně. Se suverénní sobeckostí, s velmi zvláštními mravy. Asi nejobskurnější je vztah třináctileté Indie (postavy, která asi nejvíce sahá po přídavném jménu ‚hlavní) s otcem Lukerem. Baví se spolu nonšalantně o drogách. Luker dceři nalévá panáky whiskey.
Autor si v jejich interakcích užívá specifického humoru, kterým jsou Elementálové osvěžující.
V jedné scéně se třeba Luker opaluje nahý na nudapláži. Přijde k němu dcera Indie, celého ho přejede pohledem a praví: „To je ale nechutnost.“ Zatímco ale vás napadne, že odsuzuje tátův exhibicionismus, McDowell to celé příkladně zabije. Nechutností totiž Indie nazve fakt, že se otec jako vždy opaluje krásně dohněda, zatímco ona je po prvním dny na slunci červená jako rak.
Exaktní výjevy děsu odhalují Elementálové až v druhé půlce. McDowell se v nich chválabohu nebabrá v žádné rozsáhlé mytologii. Některé otázky nechává záměrně nevyřčené a prostě jen dusí tajemností. A svižnost, i takřka nulové rozkecávání okolo, Elementálům sluší.
Největším záporákem je tak v plážovém Bedlame písek.
Písek, který je všude.
Pokud si budete chtít přibalit nějaký horor na dovolenou k moři, jsou Elementálové opravdu perfektní volba. Ty zrnka plážového písku, která se u moře pokaždé dostanou za nehty, do zubů, do oblečení a mezi stránky knih, vám budou najednou přátelsky doplňovat atmosféru.
Na rozdíl od tuhého a těžkého Rybáře se navíc Elementálové bleskově čtou. Jsou sympaticky útlí, valí dopředu jako písečná lavina a přečtete je za dva dny.
A já měl zrovna na něco takového přesně pomyšlení.
Verdikt:
Opojně nesnesitelné postavy, líbezně písečná atmosféra. McDowell si tu jde za svým. Nakrásně dávkuje děs, aniž by ho sáhodlouze vysvětloval. Místo toho je radši břitký, svižný a na sotva třech stech stránkách i nebezpečně návykový. Elementálové mají svou nádhernou americkou patinu. A ačkoliv tohle letní dobrodružství nevybíravě směřuje ke katastrofě, mám beztak sto chutí se do Bedlamu za pár let vrátit. Jsou to totiž takoví Účastníci zájezdu na houbičkách.