Třicítka pro mě vždycky byla terno.
Ani nevím proč. Asi kvůli Přátelům.
Když jsem si dával jejich kompletní série na vypálených cédéčkách cirka ve dvanácti letech, přišel mi jejich svět brutálně dospělý. A taky tak nějak starý.
Pochopitelně tomu moc nepomohla tahle epizoda.
Je mi už měsíc třicet let a takové terno to není.
Nebo jak se to vezme.
V hokeji začínají hráčům vašeho věku říkat ‚veteráni‘. Vaše napáchané blbosti už se nedají svést na klackovitost. Čas si začínáte uvědomovat. Šrafuje vám ho splátkový kalendář hypotéky a leasingu vašeho auta. Zíráte na datum poslední splátky a představujete si, jaký bude váš život až vám bude pětapadesát. Doktoři už vám čím dál vzácněji říkají onu větu: „vy jste ještě mladej, to nic nebude“.
Na Facebooku už nejenže nečinně pozorujete, jak si vaše spolužačky ze střední mění svá příjmení na jiná, ale dokonce i to, jak se jim ta příjmení mění zpátky na dívčí. A když řeknete, že se něco stalo před patnácti lety, není to z doby, kdy jste oblečení nakupovali v dětském. Dost možná máte nějaké tričko z té doby ještě ve skříni. Nebo na sobě, pokud vám ještě je.
Za své ‚dvacítky‘ jsem si střihnul pár pro mě důležitých životních přemetů. Ze dne na den jsem zabalil do báglu brankářskou výstroj a svých dvacet let života mezi třemi tyčemi. Odjakživa jsem byl ‚hokejista‘. A i teď, po šesti letech, si občas říkám, jak je to trochu divné, že už dál nejsem.
Zhruba ve stejné době jsem se z malého Jindřichova Hradce přestěhoval do Prahy. Dodělal jsem státnice na hradecké ekonomce, druhý den odjel za ženou do malého 2+kk na Opatově a den nato nastoupil do Socialsharks.
Teda tam, kam chodím i dnes.
Z hokejového života jsem byl tou dobou zvyklý dávat do své role všechno. A vlastně bych si troufnul říct, že jsem si tu hokejovou ctižádost prostě jen v pátek večer odnesl z šatny a v pondělí ráno donesl na pracovní stůl. Ta touha vyhrávat derby (tendry), zdokonalovat rozkleky a skluzy (koncepty a prezentace) nebo nakoukávat zahraniční zápasy (případovky) byla v mém pětadvacetiletém já a je i teď v tom třicetiletém. Ta nezestárla ani o vrásku. A mé pracovní já je za ní tomu hokejovému vydatně vděčné.
Pak jsou ale věci, které se kolem třicítky přece jenom změnily.
- Došlo mi, že se nedá stíhat všechno. A i když v sobě nosím strašlivou touhu napsat si vlastní knížku, dokážu už sám sebe přesvědčit, že na ní zrovna není (vhodný) čas. Být honimírem vlastního času ve výsledku neprospěje ničemu. Svůj postoj jsem v tomhle ostatně změnil i k blogování.
- Přestal jsem po šestnácti letech psát pravidelně do SCORE. Tenhle svůj víkendový koníček jsem se rozhodl dobrovolně vyměnit za tři hodiny dobíjení baterek navíc. Čím je prostě člověk starší, tím spíš nemůže sedět jednou prdelí na dvanácti posvíceních.
- Víc si vybírám. Je to zvláštní. Čím méně píšu o hrách, tím víc hraju. Od ženy jsem ke třicátinám dostal Switch. A zahrál si na něm třeba teď výtečnou adventuru The Darkside Detective. Před pár lety bych si jí asi odepřel. A hrál místo toho něco, co jsem „slíbil, že napíšu“.
- Naučil jsem se ráno déle spát. Když je to tedy možné. Ještě před pár lety jsem se o víkendu v šest třicet ráno kradl z ložnice, snad aby mi náhodou něco neuteklo.
- O dost líp vím, jaký jsem. V tom dobrém i v tom špatném.
V sedmadvaceti mě stihla nemoc, která se jmenuje Visual Snow Syndrom. A je tady se mnou dodneška. Na zrnění v zorném poli jsem si dokázal zvyknout. Je to zhruba stejné, jako když přestanete po čase vnímat, jak zaprasené máte čelní sklo ve vašem autě. Tahle potvora ale přinesla do mého života i něco, o čem lidi na Instáčích moc nemluví.
Vydatné stavy úzkosti. Panické ataky. Iracionální děsy, co ohlodávají mojí psychiku jako kůrovec. Terapie, kde cizím lidem blejete svůj život. Nic moc.
Necítím se zatím na to, o tom všem psát. Zrovna pracuju na tom, abych to porazil. Nebo aspoň trochu ztlumil. Namísto toho vám odemknu blogovou zpověď Markéty Lukáškové, která, kdyby měla dole aršík, tak jí spolupodepíšu. Netřeba dalších slov. Je v ní všechno. Třeba tenhle odstavec:
„Ten stav se velmi těžko popisuje někomu, kdo to nikdy nezažil, protože myšlenky v hlavě úzkostlivého člověka si prostě dělají, co chtějí, zaseknou se jako kolovrátek a nejde je vědomě ovlivnit. Nejde je utlumit fyzickou námahou, zaměstnat si hlavu něčím jiným. Když jsem dospěla do fáze, kdy jsem svého praktického doktora navštěvovala obden se slzami na krajíčku a s tím, že trpím novou smrtelnou chorobou (a opravdu hluboce jsem tomu věřila), už jsem i sama pochopila, že takhle to dál nejde.“
Zdroj: iDnes.cz | Rozhodla jsem se prolomit tabu, ale blázen nejsem
Nejsem blázen. Nejsem sněhová vločka, které nemůžete nic říct, abyste náhodou něco nespustili. Jen mě to prostě čas od času trochu žere. Je to blbý, ale dá se to.
A navzdory všemu by nebylo fér, končit tohle třicítkový resumé jakkoliv negativně.
Během svých ‚dvacítek‘ jsem poznal Anežku a před třemi lety jsme se vzali. Je mi oporou, motivuje mě, zvládá mě s nonšalantní trpělivostí nezabít, když mám ty svoje stavy. Dělá mě objektivně šťastnějšího. A těch pár horších míst v životě je ve výsledku jen pár kaněk na pijáku. A kdokoliv řekl, že za každým úspěchem muže stojí nějaká silná žena, podtrhnu mu to na místě zvýrazňovačem. Hell of a truth.
Jen týden před mými třicátými narozeninami se z nás navíc stali tři a kolonka se štěstím v mém životě získala instantní boost.
Daniel Jr. je úžasňák.
A zatímco před pěti lety bych se takového kroku možná podvědomě bál, dneska se nemůžu dočkat všech maličkostí i velikostí, co nám bude dávat do života.
Už teďka je to totiž láska.
A já se nemůžu dočkat téhle desetiletky. A těch dalších, co přijdou po té, kterou jsem zrovna načal.
