V Socialsharks jsme pro BIG SHOCK! vyrobili v lednu Dakarskou etiketu, jejíž tváří a hlasem se stal Ladislav Špaček.
Ze svých dosavadních prací si tuhle dávám mezi těch pár, kterých si vážím nejvíc. Dřímá v ní totiž přesně taková ta jednoduchá myšlenka, za kterou se všichni kreativci obvykle tak honíme. Všech šest scénářů mě baví. A i v kritickém pohledu do zpětného zrcátka, se za mě podařilo dobře vyvážit internetový cringe se svatou úctou k veřejnoprávní předloze.
Pokud jste neviděli, budu rád, když to napravíte.
A dejte odběr, palec nebo rovnou olízněte monitor.
Možná vám Dakarská etiketa přijde vtipná, možná ne. Humory ostatně vždycky počítají s tím, že se někomu nebudou líbit. O tom, jaké měla kampaň výsledky, jsem se rozepsal na firemním blogu. A jsem rád, že ty výsledky jsou. Díky nim totiž můžu naťuknout téma, která mě v rámci marketingu na internetových médiích vrtá hlavou už pár měsíců.
Celebrity ‚pro internet‘
Existuje takový nepsaný zákon využívání známých ksichtů v reklamě. Když kutám televizi, billboard nebo obecně nadlinku, vybírám si zpravidla obličej, který lidi znají i ze ‚světa tam venku‘. Ivana Trojana. Hynka Čermáka. Kryštofa Hádka. Natuty existuje i reklama, kde Václav Vydra sedí v nějakém autě a říká, že miluje ten pocit, když ‚má pod sebou hodně koní‘.
Případů, kdy do těchhle míst prosákne nějaká čistě internetová celebrita, je i v roce 2020 děsně málo. A asi mě teď nenapadne jiný případ, než Anna Šulcová na plakátech Tezenisu.
Těžko říct, proč to tak je.
Cílovkou to být nemůže. Každá druhá značka mlsně šilhá po své vysněné skupině zákazníků mezi osmnácti a pětatřiceti, a to už jsou svorně lidi, kteří když vidí hypertextový odkaz, neklikají na něj dvakrát.
Mnohem spíš to ale bude tím, že když internetoví influenceři najednou opustí layout svého Instagramu, jako kdyby byli nazí.
Nebo aspoň polonazí.
Zpravidla to funguje i naopak. Když značky hledají tvář pro kampaň na sociální sítě, loví zpravidla v instagramových zlatých stránkách.
Ono to dá rozum. Když má támhle ta šik blonďatá ženština dvě stě tisíc followerů na Instagramu, zřejmě mezi uživateli platformy dobře rezonuje. Prostou rovnicí by tak měla rezonovat i vaše společná reklamní kampaň.
Nepochybuju, že je to mnohdy tanec s alibismem. Instacelebrita zařídí zásah. V reportu to bude vypadat dobře. A rázem jsou i nižší nároky na vaši vlastní kreativu, protože ‚Jirka Král to přece nějak utáhne‘.
Je to ale i škoda.
A postopadesáté prachprostá nuda.
Hra se zvědavostí
Ladislav Špaček sice rád aktualizuje svůj Facebook, za internetovou celebritu ho považovat nelze. Kdyby ještě existovala srovnávací služba internetového statusu Klout, taková Anna Šulcová by ho tam jistě knokoutovala, ani by jí nestihnul nabídnout rámě.
Jenomže.
Kdybyste vedle sebe postavili onlinovou kampaň s Annou Šulcovou a onlinovou kampaň s Ladislavem Špačkem, na kterou byste z nezaujaté pozice spíše kliknuli?
Šulcová do ní nažene své fanoušky. Všechny ty správce instagramových profilů @annie.sulcova, kteří tam den co den vkládají své obskurní koláže se srdíčky. Pár tisícovek jich tam přijde a vaše kampaň má rázem slušný trigger. Pokud ale mezi ‚šulcies‘ nepatříte, bude pro vás tahle kampaň jenom jedna z kapek v moři.
Internet totiž není nic jiného než prostá hra se zvědavostí.
Sjíždíte známé na Instagramu, abyste se jim potají ze zvědavosti podívali přes plot. Když někdo udělá něco poprvé, sdílíte to. Když to někdo udělá podruhé, je to ‚už příšerně starý‘. Taková jsou prostě pravidla hry.
Je jasné, že blbá kampaň se dá udělat s jakoukoli celebritou. Ale zároveň jsem si jistý, že výsledek Dakarské etikety je tak dobrý, protože něco takového lidi na internetu nevídají běžně. Propojit mistra etikety s YouTubem, a navíc k tomu s energetickým nápojem, je spojení, které se od začátku téměř vylučovalo.
A proto na něj lidi klikali.
A proto to celé neváhali pochválit, když zjistili, že je to dobré. No hate.
Kdo vás doopravdy ovlivňuje?
Rozhodně tímhle článkem neříkám: vybodněte se příště na Leoše Mareše a zavolejte Marku Ebenovi, protože nemá Instagram. To je pochopitelně bulšit.
Tímhle článkem chci apelovat na značky, které zrovna chystají větší internetovou kreativu, že si nemusí nutně sedět na očích. Že už se dávno zbořila ona pomyslná hranice mezi internetem a světem ‚tam venku‘. A že známá tvář na sociálních sítích nemusí být vždycky jen internetový influencer s bůhvízaco nasbíranou slávou.
Ostatně se obdobně přehnaná váha klade i věku.
Když se připravuje kampaň pro již zmíněných 18-35, zpravidla se hledá tvář, která do téhle skupiny zapadá. Ladislav Špaček loni oslavil sedmdesát. Jeho obličej ale, coby prostá součást výše zmíněné cílovky, znám od dětství. Ať už od Havla nebo z Etikety, která se promítala každý čtvrtek ve škole na základech společenských věd.
Ten chlap je borec.
A jestli slovo ‚influencer‘ znamená v příkladu ‚má vliv‘, tak Ladislav Špaček mě ovlivňuje už dlouho.
Celý život koneckonců vzhlížíme ke starším lidem. Schválně. Jsem stejně starý jako Mirai Navrátil nebo Petr Lexa ze Slzy. Nemám proti nim vůbec nic. Ale taky nepatřím mezi tu masu lidí, která v nich vidí vzory.
V pár větách:
Nevybírejte si tváře pro váš produkt podle tabulek. Zvažte, co by lidi ve vaší kýžené cílovce mohlo bavit. A nezapomeňte, že už tihle lidi viděli na internetu skoro všechno.
Tak jim to ‚všechno‘ nebalte do nového papíru s mašličkou, ale snažte se najít cokoli, co by jim mohlo trochu obohatit den. Aspoň na chviličku.