Když jsem chytal hokej, byl jsem přímo posedlý rituály.
Stačilo, aby se mi výrazně vyvedl zápas, a rázem jsem se mohl přetrhnout, abych příští týden dělal všechno stejně. Udělal jsem si nachlup stejnou rozcvičku. Poklepal jsem si hokejkou na tyče ve stejném pořadí. Dokonce jsem si na povzbuzení před zápasem radši koupil i stejnou příchuť Big Shocku!
Kupříkladu před každým zápasem, pár sekund do vhazování, jsem pokynul rozhodčímu, udělal v mezikruží provaz a zamumlal jsem si pro sebe pár slov, které jsem nikdy nikomu neprozradil.
Taková tajemství má určitě každý gólman. A stejně jako všichni ostatní brankáři je neprozradím ani po letech.
Ale zato vám prozradím všechno ostatní.
Strašidelnost prvních ledů
Jako hokejista si na základce nikdy neužijete takové to léto, na které jsou ostatní spolužáci, nehokejisti, zvyklí. V červenci dva týdny u babičky, v srpnu další dva v Jugošce.
V Jindřichově Hradci začínala hokejová sezóna zpravidla v polovině prázdnin. A zatímco ostatní spoluhráči se nemohli dočkat prvního ledu, já jsem měl ze srpnového začátku sezóny zpravidla blbou náladu.
Led je v srpnu měkký a tuhý. Puk na něm neklouže a brankář v rozkleku už vůbec ne. První tréninky sezóny tak navždy zůstanou v mém srdci čistokrevnou brankářskou hrůzou. Je šest večer, venku třiatřicet ve stínu a dementně vymyšlenými okny na hradeckém stadionu mi slunce svítí přímo do branky. Hráči se musí rozstřílet, tak se trénují situace jeden na nikoho. Já stojím v bráně, proklínám bolest nohou, opírám se o hokejku a obvyklé pohyby jenom stínuju.
Abyste si to představili v barvách, vyhrábnul jsem jednu fotku.
Mrkněte. V bráně hromada puků. Před ní brankář, jehož postoj trochu připomíná Miloše Zemana.
Ještě ale existuje jedna ďábelštější varianta pekla prvních letních tréninků. A to jsou první letní tréninky s novou výstrojí.
Veškeré pohyby, které v bráně děláte, jsou chtě nechtě uzpůsobené tomu, jak si svou výstroj dokážete zkriplit. Vyrážečka je ještě jakž takž v pohodě, koneckonců je to jen vyztužená placka. Nová lapačka už je průšvih. A betony? To jsou v podstatě vaše druhé nohy.
A chápejte. Jaké by to asi bylo, kdyby třeba takový fotbalista vyběhnul na trávník s novýma nohama?
Ve starších žácích jsem si odbyl dost zásadní přechod ze starého typu tlustých těžkých betonů, které znáte třeba od Haška z Nagana, na ty pěkné, lehké, hladké, úzké, které se nosí teď.
V životě jsem nebyl na horším tréninku.
Při každém rozkleku se mi totiž přetočila noha a já místo hrany betonu klečel na celé jeho ploše. Vypadal jsem jako fanoušek, kterého do toho ten den oblékli prvně. Nebo jako „vožralej“, jak trefně glosoval jeden zrovna projíždějící spoluhráč.
Tenhle první led mě ze všech prvních ledů mého života ze spaní budí dodnes. Docela dobře si totiž pamatuju, jak mě ten večer bolely nejen všechny svaly v těle, ale i ta salva modřin, to jak mi střely během těch nepovedených rozkleků razítkovaly obě kolena.
Kdo nezažil, nesoucítí.
O kempech s panem Hokejem
Nehokejisti jezdívali na základce na letní tábory. Znáte je. Bojovka. Držkovaná. S trochou kliky i první pusa. Já jsem jezdil na tábory hokejové. Teda, tábory. Říkávalo se jim anglicky campy. A camp mi odjakživa přišel mnohem víc cool než jen nějaký připosraný tábor.
Pětkrát jsem byl v létě na čistě brankářském Golman Campu.
Vedl ho bývalý gólman Václav Fürbacher a býval to docela intenzivní týden na zimním stadionu v Rokycanech, Sokolovu nebo v Třemošné.
Co si myslíte, že se tak dělá na brankářském táboře?
Samozřejmě se ustavičně trénuje. Dopoledne a odpoledne na ledě, jednou za den v tělocvičně, hodinu u videa, kde jsme s Fürbachererem záběr po záběru studovali, v jakých úhlech se brzdí jakou nohou, a tak podobně.
Mou jasně nejoblíbenější částí Golman Campů ale byly besedy se známými brankáři. S Břízou. Salfickým. Málkem. Haškem. Dnes bych s nimi asi sbíral selfíčka. Tenkrát to ale byly podpisy. Na hokejové kartičky, na kšilt nebo do památníčku.
Je důležité mít své vzory.
Ikskrát jsem v průběhu dospívání absolvoval týdenní hokejové kempy s Luďkem Bukačem. V Nymburku. V Jindřichově Hradci. Tyhle kempy byly tak z devadesáti procent tvořené německými kluky, a jen z deseti procent těmi českými.
Čeští trenéři mluvili pouze německy. Denní rozpisy byly v němčině. Když se zakřičelo ‚auf‘, vstal jsem. Respektoval jsem ‚nachtruhe‘ a nejlepší ze všech byl pokaždé den před odjezdem, protože se odpoledne šlo hromadně do ‚schwimmbadu‘. Ten týden v Nymburku byl pro nás české kluky takovým malým hokejovým rokem třicet devět. Kolem Česko. Všude Němci.
Kromě jedné aféry na Fürbachererově Golman Campu, kdy se jeden z vychovatelů děsivě ožral a kolem jedné v noci nás všechny budil epicky vypitým sloganem „Budíííčeek“, mi ze všech těch kempů nezůstalo mnoho vzpomínek.
Teda až na osobu pana Bukače.
Ten chlap byl totiž děsně zvláštní. Úplně jiný než běžní trenéři. Nedělal si z věcí legraci, nebýval sprostý, když křičel, křičel tak nějak s noblesou. Člověk měl vedle něj pocit, že hokej není jen gladiátorská honba za kulatým kaučkem, ale že je to věda. V jednom kuse si dělal nějaké poznámky a když se na mě díval skrze své tlusté brýle, měl jsem neodbytný pocit, že nekonverzuje, ale analyzuje.
To se navíc prokázalo někdy v sedmé třídě, kdy jen tak mezi řečí oznámil mým rodičům, že to v mém případě na velkou kariéru nebude a že mě podle něj víc zajímá krmě duševní nežli sportovní. Tenkrát jsem ho za to určitě hejtoval. Teď jenom přiznávám, že měl vlastně pravdu.
Když loni zemřel, docela mě to vzalo. Vzpomínal jsem na něj i na hokej.cz.
Zemřel totiž pan Hokej.
A nějak tady po sobě nenechal náhradu.
Hokejoví trenéři v mém životě byli vesměs málomluvní cholerici.
— Daniel Krásný (@vnimatKrasu) April 20, 2019
Luděk Bukač byl ale slušnost a úcta.
Coby brankáře mě neučil, jak správně držet lapačku.
Naučil mě ale, jak se chovat mimo led.
A že když komukoli podávám ruku, musím se mu dívat do očí.
❤️
Hokej coby válka s hlupáky
Ta úcta k trenéru Bukačovi mě ale navádí k jiné věci.
Za ta léta jsem na kempech, ve vlastním týmu, i kolem hokeje obecně narazil na spoustu fajn lidí, s nimiž byla legrace, dalo se s nimi pokecat a měl jsem důvod si jich vážit.
Co se týče trenérů, minule jsem pěkně psal o panu Kamírovi a v dobrém vzpomínám třeba i na pana Domina, Zdeňka Jedlinského, který mě vedl v těch úplně nejnižších třídách, a na pár dalších.
Světlé případy ale v mém životě rovnoměrně vyvažovaly ty tmavé.
Tmavé roky, kdy denně potkáváte na ledě trenéra, který je v lepším případě hlupák, v tom druhém úplný kokot. V prvotřídních českých mančaftech je to asi méně obvyklé, v těch menších, prvoligových, už je ale výskyt kokotů s bílou tabulkou, barevnými fixy a přebujelým egem, o dost pravděpodobnější. A v Jindřichově Hradci na to měli jednu dobu nesmírně šťastnou ruku.
Ono se nad tím jednoduše mávne rukou. ‚Blbce přece můžeš potkat všude‘, říkáte si asi.
Jenomže hokej u mladého člověka není to samé co škola nebo brigáda. Nechodíte ho hrát z povinnosti. Je to aktivita, do níž se chodí ‚za zábavou‘.
A čím starší (a rozumější) člověk je, tím míň se mu chce vnímat, poslouchat a konverzovat s nabubřelým kokotem, před nímž se ve městě varují i ty nejhorší místní děvky, a který si v jednom kuse plete spořící účet s forbesem. A ne, tenhle příklad jsem si nevymyslel.
Minule jsem psal, že za mým hokejovým pádem stála psychika a lidi.
A tyhle lidi jsem měl na mysli.
Bylo by o dost hezčí trávit svá dlouhá hokejová léta ve společnosti samých Bukačů. A komu se to poštěstilo, zpětně mu lidsky závidím.
Pokud zrovna uvažujete, zda dát svého synka na hokej, radši předem počítejte s tím, že to nebudou pořád jen hry, ale později i chléb.
A že to může být i pořádně tvrdej nechutnej válečnej komisárek.
18. 2. 2020 -
Ahoj! Super články o hokeji, je super to číst, zvlášť, když se v tomhle prostředí pohybuju, takže díky a těším se na další článek 🙂
29. 5. 2020 -
Díky moc, za články. Mohl jsem si zavzpomínat na svoji desetiletou brankářskou kariéru. Občas jsem se v brance cítil jak hlavní hrdinové románu od Kafky a také mě užírala moje hlava :). Každopádně velmi souhlasím s odstavcem „válka s hlupáky“. Když jsem chytal za okresní město, kde byl přístup – trenér bude ten kdo umí aspoň trochu bruslit, má čas nebo je jenom náladový rodič. Úplně mi to ničilo zábavnou složku hokeje, vydržel jsem se jen díky výbornému kolektivu. Poté se mi vyhlídli v extraligovém Kladně, kde jsem byl ze začátku šťastný při tréninku se specializovanými trenéry golmanů a myslel jsem, že problém debility skončil. Nebylo tomu tak, tým se se skládal podle lobovaní a blízkosti vztahů trenéra s rodiči. Bohužel, trenér byl kokot a myslel si, že je něco více, než ostatní a přitom skoro ani bruslit neuměl a inspirace nulová. To vedlo k mému druhému velkému zklamání a rozhodl jsem se ukončit kariéru, protože jak jsi psal o své nezkrocené hlavě, tak přesně tuhle situaci moje nemohla překousnout – kde by měl být komplexní profesionální přístup k mládeži než v extraligovém týmu ? 🙂 Ještě jednou díky moc za čtení a doufám, že v tom budeš pokračovat.