Jak psát blog (a má to v roce 2020 ještě cenu?)

Už patnáctým rokem píšu blog.

Začal jsem, když mi bylo třináct, a na platfomu bloguje.cz jsem si obden pinkal přípisy, u nichž jsem vlastně rád, že nejdou zpětně dohledat. Psal jsem pak i na Blogspot, redukovaněji na Twitter, snažil jsem se i o trochu ambicióznější projekt dekultura.cz, co chtěl být vlastně takový televizní Fuka.

Od roku 2015 píšu sem.

A ano, je to trochu podivínská disciplína.

Článek je prostě pracnější než fotka na Instagram. Je zapotřebí mít téma, argumenty, osnovu a aspoň základní pointu. Vymýšlet název, nadpisy, krátit, nekecat. Snažit se vychytávat veškeré gramatické lapsy a smířit se s tím, že tam stejně nějaké zůstanou. Mít na to čas. A zároveň vědět, že ho nevyměníte za peníze.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem si psaní na blog začal užívat. Než mi tahle volnočasová aktivita začala přinášet jenom radost.

A kdyby se mě teď kdokoli zeptal na onu vágní otázku: ‚jak psát blog‘, nedal bych mu kompaktní návod o lámání textu.

Ale poradil bych tohle:

---

1) Nenastavuj si pevnou periodicitu.

Založíte si blog a řeknete si: budu na něj psát články každý týden ve čtvrtek. Stanovíte si periodicitu vydávání. Z prostého důvodu. Aby si lidi zvykli, že se mají ve čtvrtek vrátit. Nebo prostě jen proto, abyste měli pocit, že to děláte pořádně.

Je to blbost.

Celý život jsme svázáni periodicitou. A jsou to právě tyhle pravidelné věci, které nás omezují. Zase do práce! Dneska se mi fakt nechce na trénink! Šel bych na pivo, ale v úterý chodím na němčinu!

Pravidla nám v životě dodávají disciplínu, to ano. Ale bohatě si vystačíte s těmi, které už máte. Nezakládejte si soukromý blog s tím, že ‚musíte napsat každý týden článek‘. Bude vás užírat, když na něj nenajdete čas. A na článcích to potom bude poznat.

Dřív jsem taky chtěl psát každý týden nový článek. Ale brzy jsem pochopil, že jediný, koho štve, když ve čtvrtek nic nevyjde, jsem jen a pouze já. Všem ostatním je to luft.

---

2) Piš, co chceš. Nikoli to, co si myslíš, že bys měl psát.

Blog je to nejsvobodnější médium, které si člověk může založit. Taktéž se stane součástí vašeho volného času. Když píšu tuhle řádku, je neděle. Anežka se dívá na film, který mě zajímá, a já místo sledování ťukám do WordPressu.

Protože dělám ve firmě, která se ve velkém zabývá marketingem na sociálních sítích, měl jsem opakovaně nutkání psát o nich. A dokážu o nich psát dobře. Jen mě to prostě teď nebaví tolik.

Proto rada: pište na blog jen o tom, o čem ze srdce psát chcete. Nikoli o tom, o čem si myslíte, že byste psát měli.

Ve dnešní době jsme totiž neustále ovlivňováni tím, co dělají ostatní.

Například.

Snad každý mileniál kolem mě cestuje, cestu plánuje nebo aspoň o cestování mluví. Nic špatného si o tom nemyslím, jen patřím mezi tu mileniálskou minoritu, kterou to tolik neláká. Možná se to ode mě čeká. ‚Co je tvůj sen?‘ někdo se zeptá, a zřejmě bych měl odpovědět ‚Procestovat v autě Evropu‘. Ale kecal bych.

Nenechte si od lidí vnucovat nic, co vás neláká.

A platí to o všem. Čtou všichni kolem vás motivační knihy a podtrhávají si v nich ty nejsilnější věty, zatímco vás baví číst céčkové thrillery?

Proboha, čtěte ty thrillery! A čtěte jich hodně.

---

3) Vykašli se na tematické kompromisy.

Člověk se mění.

Získává zkušenosti, stárne, zraje. Stephen King říká: srdce jsou od toho, aby se lámala, názory od toho, aby se měnily. Hell right!

Teď vás možná může bavit sepisovat hodnocení šminek z déemka nebo recepty na svíčkovou. Pokud ale budete chtít dát do článku pět knížek, které vám změnily život, a ani jedna z nich není o Dioru nebo o pasírování zeleniny, kašlete na nějakou vnitřní tematickou blokádu. Napište to.

Možná takový článek nebude bavit všechny ty vaše šminkomily.

Ale bude bavit vás. A o vás to s dovolením celý je.

---

4) To nejdůležitější je pokaždé tvůj názor.

Asi největší výzva pro začínajícího blogera je umění být autentický. Kór ve světě, kde si člověk pod tíhou sociálních sítí automaticky přikrášluje realitu. Ve Snapseedu si udělá hezčí ksicht. Některé věci zamčlí a jiné podtrhne zvýrazňovačem. Použije ve větě dvě cizí slova, aby působil nachytřele.

Na blozích miluju, když je v nich téma okořeněné osobností autora. Je taky milionkrát lepší se úplně lidsky přiznat, že něco neumíte, než si to kvůli článku googlit. Přelouskaných odstavců ze zahraničí máme na českém internetu celou nůši. Osobností jen malý sáček.

Čím má samozřejmě blogger víc odžito, tím zajímavější jsou jeho názory.

Není ale potřeba někde skromně čekat v koutku, než vám život dostatečně naplní kolonku s XP. Vaše názory ve dvaceti a ve třiceti se budou diametrálně lišit. Stejně jako vaše zkušenosti. Své kupce si ale najdou vždycky.

A jednou vám poslouží i jako vtipný důkaz, jak jste se kdysi mýlili.

---

---

5) Text je jen jedna součást stavebnice.

Pokud uvažujete nad vlastním blogem, asi zároveň toužíte po tom, aby ho lidi četli. Málokdo si ale adresu vašeho blogu vyťuká jen tak sám od sebe. Vaše máma, leda.

I proto je potřeba myslet na dvě základní věci.

Tou první jsou sociální sítě. Ty vaše. Tam, kde máte své přátele, followery a vůbec. Kam si svůj článek prolinkujete, lidi na něj kliknou, dají vám pár srdíček a zažijete si svou desetiminutovou twitterovou fame. 🔥

Druhou věcí je Google. Každý den mám na svém blogu minimálně sto přístupů jen díky Googlu. Dobře nastaveným klíčovým slovům, využívání dobrých nadpisů, naprostým základům SEO, ke kterým postačí Yoast a metoda pokus/omyl.

Když tohle všechno máte a přidáte i dobrý, ideálně i aktuální obsah, Google umí být skvělý pomocník. Exemplárně je to vidět třeba na mém předchozím článku – žebříčku nejlepších seriálů roku 2019.

Ten si svůj vrchol odbyl 30. prosince, kdy ho bez jakékoliv reklamní a mediální podpory četlo nějakých 10 000 lidí.

---

---

Dobrý obsah Google rád ukazuje lidem v doporučených článcích v Google Chrome. Na rychlé kartě personalizovaných článků na Androidu. Ve vyhledávací lištičce. Odtud ty lidi přišli.

Kvalitní článek společně s Googlu vyhovoující formou mnohdy rozhoduje o tom, jestli si váš článek přeštou stovky lidí nebo tisíce.

Tak na to neprďte.

---

Není ale blog věcí minulého století?

Tohle je na závěr naprosto relevantní otázka. Jestli náhodou tohleto ‚psaní blogu‘ není už dávno demodé, kór ve světě, kdy se za blogerky označují i holky, co si den co den fotí své outfity před zrcadlem.

A jestli by náhodou člověk, který plánuje začít, neměl dělat spíš podcast, vždyť to je přece ten nový a moderní formát!

Naposledy radím: kdokoli vám tohle vpálí do tváře, vysmějte se mu.

---

---

Desítky let konzumujeme obsah v zásadě jen třemi způsoby.

• čteme si noviny, knížky, blogy, internetová fóra, etikety od sprcháčů,
• koukáme se na televizi, na YouTube, na Netflix nebo na plátno v kině,
• posloucháme rozhlas (a teď teda i ty populární podcasty).

Žádný čtvrtý revoluční způsob vnímání obsahu dlouho nikdo nevymyslí. Jen se budou tyhle tři nepravidelně a i tak trochu komicky střídat na výsluní. Posledních pár let jsme odevšud poslouchali, že budoucností obsahu je video. Teď ho zdá se vystřídá resuscitované audio. Je jen otázkou času, kdy to zase bude text.

Zvolte si prostě způsob, který vám nejlíp jde.

A pusťte se do něj.

Fandím vám.