Vzpomínky z hokejové branky: část první

Před pěti lety jsem šel na zdánlivě obyčejnou hodinku hokejového tréninku. Pár rutinních cvičení, na konci bago, klasika. Dal jsem si sprchu, hodil věci do báglu, pozdravil spoluhráče a už nikdy jsem se na ten zimní stadion nevrátil.

Byl to můj poslední trénink.

Po dobrých dvaceti letech každodenní hokejové rutiny.

Kam až si pamatuju, měl jsem na nohou obuté brusle. Bylo pro mě naprosto normální přijít ze školy a vědět, že v pět večer mám být na ledě. Nedokázal jsem si představit život bez hokeje, protože jsem ho jednoduše neznal.

Přesto už to bude pět let, co jsem nastoupil k hokejovému zápasu.

A po pěti letech mám chuť napsat všechno o tom, jaké to bylo.

A jaké to je teď.

---

Brankářem od narození

Někde úplně na dně své paměti mám bruslení pro veřejnost. Mohou mi být tak čtyři roky, držím ruku jednoho z rodičů a vynakládám veškerou svou čtyřletou energii na to, aby se mi nerozjížděly nohy.

Dál si vybavuji černobílá skripta od bývalého špičkového brankáře Pavla Wohla, teorii o hokejovém tréninku brankářů bez obrázků, která u nás doma vždycky někde ležela.

Možná to můj táta všechno pochytal z ní.

Vlastně pořádně nevím odkud. Ale brankářům rozuměl lépe, než jakýkoliv trenér, kterého jsem za těch dvacet let potkal. Všechny ty úhly, brzdění správnýma nohama, rozkleky, polorozkleky, vstávání ze skluzu, procenta úspěšnosti a vůbec.

Když jsem byl menší, stával při trénincích v bruslích vedle brány.

Když jsem byl větší, stál při každém tréninku na tribuně za kasou.

Od nejútlejšího věku jsme já, i můj o osm let starší brácha, dostávali okamžitou brankářskou zpětnou vazbu. Jestli na světě existuje nějaký opak hokejových samorostů, asi bychom to byli my dva.

Byli jsme prostě brankáři od narození.

---

---

Dětství strávené v autobusu

Hrát odmalička hokej znamená strávit hromady hodin na ledě. Nebál bych se ale ještě jednoho příměru. Hrát odmalička hokej znamená trávit vydatnou část svého dětského volného času v autobusu.

Autobus je dodnes zvláštním symbolem mého dětství.

Jakkoli už je to dnes možná jinak, hrát hokej v jihočeském Jindřichově Hradci neznamená pouze hrát proti Táboru, Budějovicím nebo Písku, ale trmácet se i třeba do pět hodin vzdáleného Jablonce nad Nisou nebo Karlových Varů.

Většina těch nezapomenutelných zápasů venku měla něco dočinění s autobusem. Když jsme v mrazech málem nedojeli do Vrchlabí a vtrhli jsme s taškami na stadion, kde už domácí stáli připravení na buly. Když jsme se při jednom z mnoha zpoždění rozcvičovali ještě na palubě. Když po čtyřech hodinách cesty do Sokolova zavolali trenérovi Fexovi, že je na střeše zimáku příliš mnoho sněhu a zápas se nekoná. Nebo když pro nás v extrémních případech autobus vůbec nepřijel.

Na tu Karosu pana Michálka, která nás vozila spoustu let, takříkajíc od náboru k juniorům, si pamatuju dokonale. I na místo, kam jsem si pokaždé tak trochu rituálně sedal. I na časy odjezdů do Kolína a Nymburku, dvou klubů, které nedělní zápasy namísto příjemných pěti večer plánovaly na desátou ráno.

Hrát hokej znamená strávit vydatnou část dětství v autobusu.

Dnes už je to asi snazší.

Dnes už si v něm mohou hráči krátit čas jednoduše třeba na mobilní aplikaci Netflixu. V žácích jsem měl ale maximálně svůj pomaloučký Alcatel s gumovou páčkou, a tak jsem si ze všeho nejčastěji v autobuse četl. Komiksy. Remarqua. Nebo svoje poznámky z fyziky, protože se druhý den zkoušelo.

V týmovém autobusu taky hokejista za těch iks let navštíví strašnou spoustu českých měst. A zná z nich dokonale jenom tu jednu vyjetou cestičku vedoucí k parkovišti u zimního stadionu.

Je to zvláštní druh poznávání naší vlasti.

Když jsme se třeba nedávno jeli podívat s Anežkou jen tak na Mělník, těžko se mi věřilo, jak je to tam v centru pěkné. V hlavě jsem totiž měl léta jen tu tamější nehostinnou studenou hokejovou plechovku, kde jsem jednou během pěti minut dostal tři góly a bubnující fanoušci domácích na mě pořvávali jednu větu, která mi utkvěla.

„Ty si nám to ale Krásná díra“.

---

Muž v botách z krokodýlí kůže

Kdybych měl z těch dvaceti let na bruslích vzpomínat na nějaké období, byla by to léta dorostenecká, někde mezi patnácti a osmnácti lety.

I když, jak se to vezme.

V té době jsem (skromnost stranou) patřil k nejlepším brankářům v republice. Byl jsem na širším reprezentačním kempu hráčů do šestnácti let. Vyhráli jsme olympiádu krajů, kam mě vybrali třeba i na úkor jednoho současného gólmana z NHL. S Hradcem jsme tenkrát opanovali první ligu dorostu a bojovali v play-off. V tom roce jsem i vychytal svých rekordních sedm nul.

---

---

Hokej byl součástí mé DNA natolik, že mě naši vezli autem na můj vlastní maturitní ples narychlo ze zápasu, do obleku jsem se převlékal v autě a jen tak tak stihl slavnostní nástup. Tak důležité mače to pro mě byly.

Vzpomínám dnes na ty roky rád, i když s určitým ostnem v duši.

S ostnem, že to prostě dál nedopadlo.

Že když náhodou přepnu televizi na českou extraligu, vidím v brance stát svého stejně starého kolegu, se kterým jsem svého času přinejmenším držel krok.

Za tím mým dorosteneckým předčasným vrcholem kariéry stály zpětně dvě věci. O brankářské psychice napíšu příště. O lidech ale klidně už teď.

Legendární brankář Jiří Holeček někde řekl, že aby byl gólman úspěšný, musí ‚bejt hezkej a mít štěstí‘. To první jsem se snažil ošálit příjmením. To druhé ale nafejkovat nejde.

Kór jak jde o štěstí na lidi.

Svých dvacet let v brankářských betonech jsem strávil v klubu KLH Vajgar Jindřichův Hradec. V klubu, který v roce 1994 hrál českou nejvyšší soutěž. A dnes už neexistuje. Což už asi samo o sobě hovoří za své.

Jakkoliv jindřichohradecký Vajgar nebyl nikdy žádný Detroit Red Wings, vládli v něm šíbři a divní typové, kterým šlo víc o vlastní profity, než o mládežnickou výchovu. Z uctivé vzdálenosti se to blbě chápe. V Hradci se nikdy nehrál žádný republikový vrchol, přesto si dobře pamatuju na jednoho konkrétního pána s pečlivě nagelovanou prořídlou kšticí, drahým autem, polobotkami z krokodýlí kůže a s vizitkou, na níž stálo „sportovní marketér, Praha“.

Pevně věřím, že Vajgar současnosti už je na tom o dost líp. Ať už muže, tak mládež teď vedou lidi, které znám a kterým věřím. Začínají od nuly. Ale asi to tak občas musí být, aby se došlo k něčemu solidnímu.

Tak či tak z toho úspěšného týmu nahoře na fotce, který byl plný slušných talentů, vrcholově nepřežil co vím nikdo.

Nedostali jsme příležitost, kterou jsme si svou pílí zasloužili.

Pokaždé se objevil nějaký, bůhví odkud vyhandlovaný útočník z Finska, který dostal šanci před klukem, co Vajgaru zasvětil dětství.

A takhle postupně vyhasínala i moje kariéra.

Spousta kariér.

---

---

Jak je důležité mít smysl pro prdel

Trenéři jsou z jiné kapitoly než funkcionáři. Asi i proto, že jsou z jiného těsta.

Nejspíš každý hokejista, ať už to zabalil ve dvaceti nebo v padesáti, si na některé vzpomene spíš než na jiné.

Mě řadu roků, od žáků až do juniorů, prováděl pan Kamír. Takový správný cholerik říhovského naturelu, co uměl zařvat, dával do zápasů energii, burcoval a poměrně snadno si tak získával respekt. Když jsme něco na tréninku zkazili, uměl být v trestech dost kreativní. Nejednou tak třeba kroužila podél mantinelu dvojice hráčů držících se za ruce, to aby byli kluci pro příště ‚víc sehraní‘.

Jako na jedničku brankáře na mě byl óká.

Popravdě si ale pamatuji na jeden okamžik, kdy jsem se ho trochu bál.

V žácích bývá docela běžné, že mančaft sem tam nastoupí pouze s jedním gólmanem na soupisce. To když ten druhý onemocní anebo zkrátka a jednoduše ‚nejsou lidi‘. Žádná pravidla to nezakazují. Jen v případě zranění gólmana musí do brány někdo z pole. Takových sólo zápasů jsem za kariéru odchytal desítky. Jeden z nich byl i ten v sedmé třídě s trenérem Kamírem.

Vedli jsme ve třetí třetině 5:0.

Pro gólmana snad ten nejhorší možný zápas. Náš tým v převaze, v bráně jsem se udržoval v teple děláním polokruhů v brankovišti a jen sem tam řešil nějaký náhodný výpad soupeře. Člověk ví, že za hvězdu v takový den nebude. Leda za slabingra, co pustil z deseti střel tři góly a zdramatizoval tím jednoznačný zápas.

Asi deset minut do konce utkání jsem jeden dostal. Byl jsem ale přesvědčený, že mě atakující soupeř při útočení zfauloval.

Společně s několika hráči jsem ostentativně vyjel k hlavnímu rozhodčímu, který už spurtoval oznámit hlasateli čísla střelců a asistujících. Protestovali jsme všichni. Jen já ale v jakémsi zkratu hodil po rozhodčím brankářskou masku.

---

---

Nebylo to tak drastické, jak to zní.

Na vyloučení do konce zápasu to ale stačilo a do mých věcí se v šatně rázem převlékal kamarád z obrany. Během deseti minut, který tým na převléknutí hráče za brankáře od rozhodčího zpravidla dostává, přišel do šatny právě i trenér Kamír.

Mlčel, tvářil se nevraživě a mě rázem opustilo frajerství a zbyla ve mně jen malá dušička.

Pak se začal hlasitě smát.

Ten zápas jsme dohráli 5:1, a myslím, že v té hlavě po letech nezůstal jen mně. Ta vzpomínka totiž definuje to hlavní, proč člověk na svá mladá léta s hokejem přese všechno vzpomíná rád. Tyhle malinkaté průsery, které můžou zkazit den nejen tobě, ale i dalším dvaceti klukům z týmu. Tyhle netradiční zážitky, ať už spojené s cestou autobusem, vychytanou nulou nebo hozením helmy po rozhodčím. I tihle trenéři, co stejně jako třeba pan Kamír byli sví, uměli se naštvat, zanadávat, seřvat nás o přestávce nebo rozkopnout popelnici v kabině, ale přesto všechno měli i dobrý smysl pro prdel.

A bez smyslu pro prdel by to v mládežnickým hokeji nešlo.

---