Kde začít. Asi jednoduše tím, že miluju svojí ženu. A že to díky tomu bylo celý mnohem jednoduší, než jak se o tom vypráví ve filmech. Koncem roku jsem na blog psal, že svatba je velká věc. Bezesporu je. Ale řek bych, že když si jste na stopro jistý tím, s kým do toho jdete, tváří v tvář vám to najednou tak velký nepřijde.
Přijde vám to pak vlastně normální.
Výjimečný, ale normální.
S Anežkou jsme se rozhodli mít svatbu ve Family Hotel Okoř, na tom asi nejinstagramovějším místě, který jsem kdy naživo viděl. Než jsme si ho vybrali, prošli jsme dost míst. Řada z nich byl fajn. Když nám ale personál Family Hotelu loni řekl „jasně, můžete se jít podívat na zahradu„, prodal nám ho, aniž by se musel snažit.
Jen si to místo proštrachejte na netu. Nebo se jeďte podívat osobně.
Drtivá většina věcí, utvářející náš svatební den, byla z hlavy mojí ženy. Podílel jsem se samo třeba na finálním výběru, ale samotnýho dodavatele snad ve všech případech našla a vybrala ona. Když si to procházím zpětně, byla to všechno moc dobrá volba.
Jakkoliv to třeba v samotným Family Hotelu vypadá suprově i normálně, až s květinovou výzdobou od Provoní dostala zahrada takovej ten šmrnc, že byste pomalu dostali chuť si sednout na lavičku a jen tak tam strávit den.
Brali jsme se venku. 9. června. Ve 14:30. V ty dny, kdy rtuť teploměru olizovala třicítku. Mezi pětadvaceti hosty složených z rodiny a přátel, kterým oba moc děkujem za to, že se tu sobotu rozhodli strávit s náma.
A i když si měsíc po obřadu s novomanželkou občas říkáme takovýto tradiční: „to tak děsně rychle uteklo“, „jak kdyby to bylo už hrozně dávno“ a „vůbec jsem se nestihli s každým pořádně pobavit“, byl to na tisíc procent Ten den.
Ten den, kdy:
- se fotíte během romanticky ohlušujících hromů, co vás se vší slušností obcházejí a přináší s sebou vítr, co je jednoznačně ku prospěchu fotek.
- se nakonec spustí průtrž mračen, laskavě čekající na to, až se hosti najedí a až se nakrájí dort. A vy zůstanete se svou novou ženou skoro na půl hodiny sami uvěznění pod jedním z přístřešků. A jste happy. Prší vám totiž štěstí.
- si střihnete první tanec na Real Love od Toma Odella, tedy na song, co se od tý doby automaticky zařadí mezi ty, při kterých vám už do konce života bude mrazit v zátylku.
- od rána nevidíte svou nevěstu a pak za váma najednou přichází.
- se zaposloucháte do proslovu otce nevěsty, když v tom zjistíte, že je to jeden z těch silnejch proslovů jak z americkýho bijáku a snažíte se zabránit dojetí.
- si večer ťukáte půllitry s Koutským pivem, sklenkami s všemožným šnapsem a užíváte si to drobný tlachání a genius loci.
Je toho fakt hodně a řadu věcí si vlastně s manželkou a hosty chceme nechat pro sebe. Zpětně jsem ale vděčnej každý maličkosti, každýmu hostovi, každýmu prvku, co nám to společně pomohl doutvářet, a co nás v mnoha ohledech i tak moc mile překvapil.
Nikdy by mě třeba nenapadlo, jakou parádu může udělat skvostný houslový duo, který při obřadu nahradilo notebook se Spotify. Když vaše budoucí manželka, který to tak sluší v těch šatech od Sandry Mark, přichází za Now We Are Free od Hanse Zimmera, padne to na vás. V tom dobrým.
Když jsme plánovali v roce 2017 svatbu na letošek, přišla nám na mysl samo varianta svatby v zahraničí. Taková ta věc, kdy spojíte exotický líbánky a obřad v jedno a vezmete se tak trochu stranou všem.
Jsem děsně rád, že jsme to nakonec udělali takhle.
Děkuju za to.
