Společně s dalšími dvěma a půl miliony diváky jsem se šestnáct nedělí v kuse díval na nejsledovanější českou dramatickou sérii od doby Života na zámku. Na seriál Policie Modrava. A teď jsem tady, still standing, abych ze svého popsaného poznámkového bloku vyzobal to nejdůležitější. Hezky postaru, tak jak mě to učil kolega Šalda.
Polopatě. Jana Vinická (Soňa Norisová) zdrhne z velkoměsta a jede šéfovat policejní stanici do šumavského zapadákova. Proč? To se vlastně neví. Občas ale za ní přijede z města její manžel (Alexej Pyško), s rozhalenkou a chlupy na hrudi o velikosti ukazováčku, a říká jí: „Jano, už se na to vyser, a pojeď za mnou domů.“ A ano, cedí to tím svým Pyško-Willisovským meďákem a zní to neuvěřitelně cool. Jenomže Norisové se na Modravě líbí. Teta pošťačka (Jana Boušková) jí totiž vyváří polévky z kopřiv, a svíčkové na smetaně, a tak Norisová spokojeně kyne a sem tam si převlékne stylový blejzr z háemka za huňatý svetr od větráků.
Její policejní tým je navíc docela libovka. Blonďaté policajtce Krásenské (Jaroslava Stránská) zanáší manžel opilec s prsatou servírkou. Ona pak celou sérii probrečí, protože nemá ani prsa, ani manžela. Jaroslav Satoranský (major Koutný) má zas hrát takového toho senior fízla, co už leccos zažil, a jako jediný krev neviděl jenom v televizi, když zrovna dávali Upíra z Feratu. Škoda jen že jeho herecký projev poplety z Krkonošských pohádek nějak ne a ne opustit svou škatulku. A pak je tu třeba podporučík Votava (Matěj Holán), na kterém není zajímavého vůbec nic, až tedy na fakt, že ve čtyřleté pauze mezi prvním a druhým dílem přibral jeho představitel snad patnáct kilo.
A zbytek postav jsou vskutku obskutní figurky.
Hraje zde třeba i Ladislav Mrkvička, který má na sobě v jednom kuse těsný trenčkot a pořád z nějakého důvodu někam sprintuje. Negramotnému traktoristovi zase přezdívají Venca Kurva a je všem jedno, že je zrovna neděle, osm hodin večer a dívají se děti. V interakci vesničanů zkrátka prostupuje na povrch takový ten dobře známý kameňákovský styl humoru. Baví se dva a jeden z nich nedoslýchá: „Musíš mluvit nahlas, blbě slyším.“ Druhý zakřičí a nedoslýchavý odpoví: „Nemusíš tak křičet, nejsem hluchej.“ Chápu, že v takovém případě máte potřebu pochválit si svůj inteligenční kvocient a vypnout televizi…
Jenomže!
…kriminální případy vesměs nejsou blbě napsané. Na rozdíl od Vražd v kruhu, kde scenáristicky řádila prdlá ezoterička Procházková, je struktura Policie Modrava sympaticky upřímná. Bodejť by taky ne, většinu epizod sepsali zkušení autoři detektivek typu Kratochvíl, Horáková a Pospíšilová a jejich výtvory do vesnického prostředí docela sedí. Krádež stíracího losu, záhada přesunutého lešení, zneužívání telefonu Stanislava Zindulky pro dlouhá volání do Ameriky… Jo, takové věci Mentalista běžně neřeší. K zapadákovu to všechno ale tak nějak patří a scénáristé si s tím překvapivě umí poradit.
Třikrát škoda, že režisér Jaroslav Soukup je prostě neumětel a nemá nejmenší tušení, jak pracovat s krimi tempem. Prvních zhruba pět minut každé epizody tak vypadá jako sestřih nějaké dlouhé story, a tak jsem se skoro pokaždé ztratil v základní premise, ještě než jsem stihl otevřít brambůrky. O střihu Modravy by se vůbec daly vyprávět příběhy. Soukupův tým milerád utne rozehrané scény zhruba dvě minuty předtím, než by se v nich potenciálně mohlo začít dít cokoli zajímavého. Příklad? Policista jde sám k objektu, který vypadá nebezpečně. Dostane se k plotu, divák zpozorní, a najednou šup a sledujeme Norisovou se Stránskou, jak v policejní kantýně baští plněné knedlíky.
A tak se i díky patlalovi Soukupovi kupí v Policii Modrava scény a situace, které jsou prostě regulérně legrační. Příkladem budiž ta, kdy Norisová přijde domů za Bouškovou, která právě něco oslavuje. Boušková na ni zahlaholí, nabídne Norisové bonboniéru se slovy „zkus třeba tenhle“, jako kdyby držela nějakou bonbošku s pestrou škálou různých příchutí, a přitom jí podává otevřené Toffifee. A podobných kontrastů, kdy scénář patrně zamýšlel něco a režie to poté pojala po svém je tu prostě až nepříjemně moc. A ruší to. A zároveň teda i hurónsky baví.
Na druhou stranu palce nahoru za rovnou dvě slavná camea. Milovníka žen a namakaného záchranáře tu hraje hokejista a komentátor David Pospíšil. Nemá elektronickou tužku, zato má hlas Jiřího Dvořáka. Druhé cameo je zase živou vodou pro fanoušky Breaking Bad. A musíte dávat bacha, abyste ho stihli.
Docela mě překvapilo, že Policie Modrava příliš zdatně neplní ani roli reklamy na Šumavu. Obraz je sice sem tam prokládán hezkým statickým záběrem na lesy (a občas teda taky na někoho, jak „jen tak mimochodem“ jede po polní cestě ve Škodě Yetti), převážně je ale Soukup zhruba tak zdatný kameraman jako někdo z diváckých zpráv. A tak uděluji stejná procenta, avšak odlišné verdikty Modravě, i již vzpomínaným Vraždám v kruhu. Zatímco v těch demence scénáristky přebila i velmi slušný vizuál, zde se obstojnému scénáři nedaří přebít Jaroslava Soukupa. Přesto jde o dílo, které mnohem víc ví, na koho míří, a jakým způsobem kráčí k cíli.
A o to jde.