Hru Mafia jsem si v roce 2003 koupil v Hypernově. Když na to vzpomínám, vybavím si regál se strašnou spoustou krabic. Nemyslím teď ty elegantní plastový, mám na mysli předimenzovaný, papírový, neekologický krabice, ve kterých mělo těch pár cédéček, tlustej manuál a soutěžní koresponďák dost pohodlno. Kdyby jeden chtěl, moh s těma krabicema chrastit v uličce pomalu jak s kindrvajíčkem.
„Vemte si tuhle,“ říká tátovi týpek s čepicí Hypernova a ukazuje na červenou krabici se siluetou mafiána. „Je to český a je to super.“ Chvíli studujem informace vzadu a není moc o čem. Berem Mafii ve speciální edici za 1399,-
Ten rok jsem začal hrát hry. A už jsem s nima nikdy nepřestal.
Technika pomalého hraní
Žádnou singleplayerovou hru jsem nedohrál tolikrát jako Mafii. Pamatuju si, jak jsem ani podesátý nedokázal pochopit, jak se v rámci videohry povedlo na jednoho přenýst takovou porci uvěřitelnosti.
Taky si dobře pamatuju, že jsem tu hru hrál skoro až iracionálně. Jezdil jsem po městě s omezovačem rychlosti. Při pohybu zufuss jsem mačkal klávesu ne pro zrychlení, ale pro chůzi. Přeparkovával jsem si auta v garáži u Ralpha. A když jsem dojel na místo mise, pečlivě jsem parkoval před vobrubníkem a strachoval se o puklice.
Vždycky, když jsem hru rozehrál znova, vrcholila pro mě misí Dobrou chuť. Po ní už se střílečky až moc proměnily v Ramba. Zato mi nevadilo rozvážení taxíkem po městě nebo ruční práce s Pauliem a baseballovou pálkou.
Proč?
Protože když s Tommym Angelem stojíte se samopalem uprostřed galerie, kde si na vás brousí zuby snad padesát ozbrojenejch mafiánů, ta křehká realističnost Mafia praskne jako led. Je to furt dobrý, protože level design je fajn. Už to ale není v souladu s tou hrou, kde musíte starou fordku nutit, abyste vyjeli Giulianův most.
I po těch letech to Mafia umí předat. To, že je vám blbý jet autem přes chodník, když byste ve skutečnosti jeli po silnici. To, že na rande se Sárou držíte krok a neběháte kolem ní jak pitomci. To, že se vám ten blbej závod nechce krátit, protože to prostě v životě takhle nefunguje.
A od toho roku 2003 jsem tuhle zvláštní úctu k hernímu prostředí potkal už jenom dvakrát. Nejprve v Half-Life 2. A pak před pár měsíci v Kingdom Come: Deliverance.
Aktualizuju Mafia fanweb.
Když teď někomu řeknu, že jsem ve třinácti vybudoval a sám ved jednu fansite o Mafii, zní to pomalu jak nějaká lehká forma autismu. Jenomže začátkem milénia byly komunitní stránky vrcholem zájmový adorace. A ten, kdo si spíchnul hejbající se banner a vyžebral si někde jeho výměnu, ten byl za frajera.
Fanweby měly naprosto zřejmý sekce. Něco o příběhu. O zbraních a autech. Nějaký ty mody. Perličky. Počítadlo od Toplistu. Diskusi od Blueboardu. A návod. Protože bez návodu se nehrálo.
Kdo chtěl mít lepší web, musel mít buď super grafiku (tu jsem neměl, páč jsem to s vágní znalostí HTML bastlil v Microsoft Frontpage), nebo musel v Mafii najít něco, co zatím nikdo jinej nenašel. A to sem teoreticky dát moh. A tak jsem střílel do oken, hledal transparentní textury, a trávil v Lost Heaven víc času, než si asi zpětně dokážu představit.
A protože jsem nikdy nenašel ani jeden unikátní easter egg, vytvořil sem si easter egg vlastní. A vyrobil fejkový stránky tehdy neexistující Mafia 2. A byly v ní zřejmý sekce. Něco o příběhu. O zbraních a autech. Počítadlo. A tak podobně.
Ten fejk je od pohledu děsně zjevnej, plnej divnejch gramatickejch i pravopisnejch chyb. Vtipný ale bylo, kolik lidí se na to tehdá nachytalo a kolik divnoemailů a trapnodotazů sem kdysi na tý základce dostal.
S remasterem pořád hratelné.
Po koncertě GAMES Filmharmonie v Rudolfinu, kde orchestr dvakrát přehrál ústřední melodii Mafia a kde zakončil příslušnou sekci potlesk vestoje pro Vláďu Šimůnka, jsem měl chuť se do Lost Heaven po letech vrátit.
Pro což je ideální příležitost i díky Remastered modu, co vyšel z kraje roku, a co dělá z Mafie pěknou šťabajznu.
Se mrkněte.
Asi bych se mockrát neseknul, kdybych si tipnul, že i zrovna ty máš Mafii ve svým soukromým TOP 10 nejlepších herních zážitků vůbec. Zpětně mi dochází, že za tu kultovnost do jistý míry může její stajling.
Většina her se snaží o to, abyste si parádně zahráli.
Mafie se snažila o to, abyste v ní byli.
A to je komerční odvaha jako Brno.