Asi takhle.
Pokud jste hráči počítačových her, máte alespoň rámcový přehled o tom, co vychází, a od dětství si alespoň jednou do roka něco pářnete, tenhle článek pro vás není. I když jak se to vezme. Možná to budete právě vy, koho osloví někdo, kdo běžně hry nehraje. A stejně jako se jednou za život zkouší ústřice nebo čistej absinth, dostane dotyčnej chuť škrtnout si ve svým „bucket listu“ alespoň jednu dohranou hru.
Hry ale nejsou filmy. Pařani si ani neuvědomují, že už si dávno zvykli na herní logiku. Na citlivost myši. Na hledání kláves poslepu. Zatímco děcko má čas i vůli si zvyknout na práci s inventářem a výrobu předmětů, k dospělýmu debutantovi je zapotřebí přistoupit jinak. Dospělej není rád, když je za vola. Když má pocit, že se mu v duchu tlemíte, že si plete shift a control. A vono i hodinový učení se totálních základů neni zrovna něco, co je v souladu s pracovním týdnem a ideálním relaxem.
I proto jsem dal do kupy tři hry. Tři hry, který jsou vynikající, ačkoliv si je osvojí každej, nezávisle na počítačový gramotnosti. Spojuje je silnej příběh, nosná myšlenka i emotivní závěr. Kromě kvalitního obsahu tak dokážete nováčkům, že hry umí dojmout často i výraznějc než film a kniha. Tak schválně. Hráli jste je?
The Walking Dead: Season One
Je putna, jestli jste četli komiksy nebo viděli seriál. Dokonce je putna, jestli jsou vám zombíci všeobecně spíš k smíchu. Tahle epizodická adventura je totiž nařezaná interaktivním filmem, která vám dá sem tam na výběr, jestli zemře ten nebo ten, nebo jestli si uříznete ruku nebo ne. Jednoduchý.
The Walking Dead je ze všech žánrovek od stejnýho studia ta nejkompaktnější. Má super postavy, o který se budete strachovat. Děj to táhne dopředu. A hlavně v ní není moc hracích pasáží, takže jí zvládne i nováček. A to si pište, že jí zvládne. Šest epizod tu fakt odpovídá takovejm těm seriálům od Netflixu, který si prostě dáte na jeden zátah.
To the Moon
To The Moon vypadá od pohledu trochu složitějš než The Walking Dead, ale je to vlčí mlha. Za záměrně archaickou grafikou je pan PŘÍBĚH, co je o sto inčů důležitější než klikání a přemejšlení. Ovládáte duo doktůrků, co pro vtipnou hlášku nejdou daleko. Přesto není To The Moon komedie. Tahle dvojka totiž neléčí, ale prostřednictvím sci-fi technologie plní poslední přání umírajícím lidem.
A tak se tu vlastně procházíte cizím životem a nejvýznamnějšími vzpomínkami člověka na sklonku. První setkání s jeho láskou. První pusu. Dům. Děti. Její nemoc. Její smrt. Jeho samotu. V úžasným scénáři.
A ta hudba, která se hrou prolíná, je snad to nejdojemnější, co jsem kdy slyšel.
V životě jsem brečel asi u dvou filmů a u jedný hry. Tohle je ta hra. Zvládne jí každý, tak se připojte. Jo a kapesníky nepučuju.
Dear Esther
Pokud máte dvě hodiny času a nevadí vám trocha lyriky, je Dear Esther zážitek. Herně se ho nebojte, Dear Esther je simulátor chůze. Procházíte se rovnou za nosem, vnímáte úchvatnou krajinu plnou panorámat a posloucháte senzační monology, co do sebe zacvakávaj jako pásy v autě. A co víc. Do hry existuje zadarmo českej dabing, kterej je až překvapivě perfektní.
Kromě toho je tu závislost jménem Jessica Curry. Anglická skladatelka hudby, co natrhává zadky kolegům od filmu a kterou si pak budete na Spotify pouštět pořád dokola. Jo. V Dear Esther si nejvíc užijou vaše oči a uši. Ale i takový je hraní. A stojí za to ho obdivovat.
Často, když se někde zmíním o hrách před někým, kdo je nehraje, vidím sice, že dotyčnej kejve hlavou, ale přesto si myslí něco o zastydlý pubertě. Tyhle tři věci jsou ale slušný trumfy do ruky.
Vystačí si nanejvejš se dvěma klávesama a jednou myší.
A přitom si je užije nehráč i člověk, co drtí jednu za druhou.
Tak je zkuste buď sami nebo s někým, kdo hrál naposledy na základní škole o hodině informatiky hledání min. A kdyžtak to sveďte na mě.