Většina seriálů má jeden problém. Problém, co se jmenuje předvídatelnost. A nemyslím ani tak předvídatelnost dějovou, jako tu konceptuální. Začnete se dívat na nový desetidílný drama a obvykle to je nějak takhle:
- Pilot je nabušenej. Stane se v něm víc věcí než za celej seriál a když to klapne, jste namotaný. A hlavní hrdina, ten známej herec z tamtoho filmu, jaksetojenjmenovalo, je tam fakt strašně drsnej. Což vás bere.
- Ve dvojce se hodně mluví. Hlavní hrdina je furt hodně drsnej, ale na konci se to trochu táhne. Líbí se vám ale znělka, tak si hned pustíte trojku. A pak ještě znělku na YouTube.
- Třetí až sedmej díl je jak přes kopírák. Pár dramadialogů, jen kosmetický dějový posuny a po pátým dílu přesně víte, jak bude vypadat šestka i sedmička. Hlavní hrdina už vám tak drsnej nepřijde. Víte totiž, kam chodí prát obleky, jaký problémy měl s mámou a kdo ho srazil na kole, když byl ještě kluk.
- Osmej a devátej to rozjedou. Dost se v nich střílí, někdo důležitej zahučí a vy se v nich zpravidla dozvíte pointu. A velikost rozpočtu.
- No a desítka to završí. Už se v ní většinou neřeší nic zvláštního, ale je potřeba mít scénu, kde se hlavní hrdina dívá u moře do dálky a vede hlubokej vnitřní monolog. A samo prostor pro druhou řadu, to kdyby se náhodou dívalo hodně lidí.
Je šíleně osvěžující, že desetidílná první řada Good Behavior taková není. A je to doopravdy ten nejsilnější pocit, kterej jsem z ní celou dobu měl. Zní to banálně? Možná jo. Přesto je to jeden z nejsilnějších kladů, co se dá u takovýho seriálu najít.
Feel (not so) good behavior
Michelle Dockery (posh Mary z Downtonu) a Juan Diego Botto jsou snad ten nejpodivnější, čirou náhodou vytvořenej pár vůbec. Ona je kleptomanka se sklonem počítat vodku spíš na flašky než na panáky, on je méně bestiální, zato šarmantnější variace na Dextera.
Jo, Good Behavior je o vztahu nájemnýho vraha a feťačky. Což může bejt buď za a) námět pro alternativní film od Petra Václava plnej hodně dlouhejch záběrů na ošklivý obličeje různejch ras, nebo za b) černohumorný noir drama s dvěma nepravděpodobně krásnýma lidma v hlavní roli.
Jo jasně, bé je správně.
A komu vadí, že běžný alkoholičky se slabostí pro kvalitní perník, a introvertní nájemní vrazi obvykle nevypadaj takhle, ten bude asi lehce znepokojenej.
Ty, co teď váhají, ujišťuju, že je to jedno. Ona tak profesionálně lže, a důmyslně mění identity k dosažení svýho, že vás její postava vlastně nemůže začít nudit, on má zvláštní argentinský charisma a neokoukanou televizní tvář, co vám bude sedět. Je to dobrá dvojice. Ani jednoho si nedáte od ikonky na diskusním fóru pro seriálomaniaky, ale jsou fajn.
Zpátky ale k největšímu kladu.
A teda vlastně i důvodu, proč je první odstavec pomalu delší než celá recenze. Good Behavior je úžasně nekonvenční. A každá epizoda tu má občas až zásadně jinou strukturu.
První díl je noirová vztahovka s vtipnými dialogy. Dvojka je hitmanovská variace jak napsaná bratry Coeny. Trojka je road trip. A tak to jde dál a dál. Pustíte si další díl a nikdy si nebudete úplně jistý, jakou náladu autoři tentokrát zvolí.
Dokonce přijde i epizoda, která by mohla v mžiku zapadnout do Kmotra, Rodiny Sopranů nebo jakýkoliv jiný obdobný gangsterky. V ní se nevtipkuje. Autoři utáhnou kohoutky a zničehonic vykouzlí vrchol série, na kterej nezapomenete.
Což je umění, protože se to celý mohlo dost jednoduše proměnit v eintopf. Přidali totiž do hrnce ještě soudní drama, náruživou agentku FBI i rodinný drama.
A pochopitelně romantiku.
Good Behavior napsali ti stejní lidé, co první řadu seriálu Městečko Pines. Tenhle projekt je lepší. Drží totiž pohromadě celou dobu a na rozdíl od instantního sci-fi má potenciál bejt v cajku i v druhý řadě. A ta dorazí v říjnu.
Ideální čas si doplnit. Do encyklopedie televizní tvorby desátých let jednadvacátého století se to nedostane. Pod kůži ale jo.
A vo to de.