Code of a Killer: jak se dopadají vrazi

To vám bylo tak. V osmdesátých letech někdo na anglické vsi nezištně vraždil holky. A zoufalí policajti nemohli zaboha přijít na to kdo. Shodou okolností tou dobou doktor Alec Jeffreys vynalezl zkoumání DNA pomocí genetických otisků. A kdo se na vysoké musel učit základy kriminalistiky, ten už určitě zdvihá paži do vzduchu. Jojojo, díky Jeffreysovi tenkrát vraha po pár letech dopadli a spravedlnosti tak bylo učiněno za dost. A co na to britská televize ITV? Ta nabyla dojmu, že nám o tom musí zpravit ve stotřicetiminutové minisérii.

Zhruba hodinu v kuse bych vám byl schopen vyprávět, jak mám rád anglické kriminálky na pokračování. Jak umí pracovat s postavami, skládat dějovou mozaiku a přitom si uchovávat svojí chladnost, tolik odlišnou od zaoceánského tepla. Code of a Killer je ale seriál o dvou hodinových dílech. A namísto řady postav a jejich drobných mikropříběhů, se zabývá jen těmito dvěma pány nahoře. Ten vlevo je herec John Simm s vousy, a coby Jeffreys maká na svém převratném objevu. Ten vpravo je policajt hraný Davidem Threlfallem a takhle se tváří pořád. Nejdříve se tihle dva neznají, pak jo, a nakonec za pomoci genetických otisků najdou vraha. Gratulki.

Code of a Killer není kriminálka ve své typické podobě. Neexistuje zde řada vedlejších divnopostav, na které by se mohl divák podezřele koukat a spřádat přitom závěry. Jde spíše o jakousi zfilmovanou sérii událostí, sem tam proloženou o dramatickou, dobře natočenou vsuvku. Což jednoho spíše nakrkne než naopak. Sledujeme Threlfalla, jak najde první oběť a jde o tom informovat rodiče. Herci v tu chvíli fungují, emoce taky. Jenomže z načatého dramatu brzy sejde. O chvíli později už hraje prim Simm (co by taky s takovým jménem taky dělal jiného), děj se co chvíli přesouvá o měsíce a roky dopředu a vám to tedy poměrně brzy dojde. Co? Že sledujete učebnici bez života.

Zatímco je první půlka ještě relativně slibná, druhá už jenom kupí suché informace, na které nejste zvědaví. Vrah je člověk, který se v minisérii předtím vůbec nevyskytuje, a jedinou napínavou scénou je tak zpomalený záběr na kráčejícího Simma, držící v ruce genetické otisky vraha v době, kdy ještě coby divák nevíte jistě, jestli jde o toho pravého. Střih, podání ruky. A povinné závěrečné titulky, z nichž se dozvíte, že Jeffreysovi je aktuálně sedmdesát let a ve volném čase se zabývá šťouráním se v uchu pírkem do vlasů. Práce s postavami a dějové střípky? Zapomeňte. Zůstal jenom ten britský chlad a jemu odpovídající vizuál, který takhle separátně neurazí a ani nenadchne.

A jak je u projektů ITV zvykem, jejich půlminutové upoutávky vypadají podstatně křupavěji než jak pak v reálu křupe výsledek. Jen se mrkněte. Skoro mě to nutí se podívat znovu a přidat pár procent navíc.

Ale nepřidám. I takové Dobrodružství kriminalistiky zvládlo převyprávět skutečné kriminální příběhy s o třídu větší grácií. Takže pokud ve vás pohled na chlupatou dolní čelist Johna Simma nevzbuzuje nějakou zvláštní erotickou touhu, s klidem věnujte ušetřený čas… třeba třetímu Zaklínači. Uděláte dobře.

---