5 důvodů, proč je A Way Out úplně boží

Josef  Fares je člověk, co dřív ve Švédsku režíroval filmy. Naposled přes osmi lety. V třeskutosti jménem Farsan předstírá mladej pár devět měsíců, že čeká dítě, páč staromódní žoviální děda jednoho z nich neuznává adopci. Hahaha.

A takhle vypadá jeho oficiální vizuál.

Blbě se mi věří, že se ten samej Josef Fares dal na psaní a režírování videoher. A že po svý druhý videohře A Way Out, která vyšla v pátek, je asi aktuálně můj nejoblíbenější herní designer.

A Way Out je příběhová hra, kterou si zahrajte jenom ve dvou v modu rozdělenýho obrazu. Lokálně nebo po síti. Hlavní postavy Vincent a Leo prchaj z vězení. Úmysly? Dva. Pomstít se týpkovi, kvůli kterýmu tam oba naprostou náhodou dřepí. A vrátit se k rodinám – v jednom případě k těhotný manželce, v druhým k ženě a synovi.

Scény se místy inspirujou Shawshankem, tu si spíš vzpomenete na Scofielda a Burrowse.  Děj zvládnete za intenzivních sedm hodin. Tak jako já a moje žena na PC s přidaným ovladačem z PlayStationu. Za sedm stovek jsem si zkrátka v sobotu koupil hru, co jsem si jedním dechem užil jako máloco.

Měli byste taky? A čím je teda tak děsně boží?

1) Je JAKO INTENZIVNÍ FILM.

Kamerový kejkle v A Way Out by si zasloužily diplomku na filmový akademii. Od začátku totiž budete namotaný na Faresovo umění, aniž byste si to silnějc uvědomovali. Když obě postavy nepostupujou hrou bok po boku, a jejich cesty se na chvíli rozpojej, Fares přesně ví, kdy je zas spojit, abyste si řekli wow a vzývali přitom střejčka Náhodu.

Jakkoliv se hra tématem podobá vězeňskejm filmům, svým drajvem spíš připomene Crank s Jasonem Stathamem. I v něm se totiž pořád něco děje.

2) A PŘITOM JE TO HRA SE VŠÍM.

Když se nějaká hra nazývá interaktivním filmem, v duši trochu bleju. Představím si dlouhej nehratelnej patvar, ve který musíte sem tam rychle mačkat mezerník, to aby se hrdina vyšplhal na střechu.

V A Way Out je ale až překvapivá ona dávka hráčství. Už dlouho jsem se tak moc nebavil tím, jak Fares vrství situace, žánry a scény za sebe. Útěk z vězení, skok z padáku, honička s policajtama v autě, skokánky na motorce, pádlování po řece, přestřelka v miliardářský vile… Člověk si tu připadá jako ve svojí hlavě, když mu bylo dvanáct a snažil se o výtvarce nakreslit na čtvrtku to nejvíc bájo dobrodružství na světě.

3) Má srdce i duši dítěte.

Vtipný je, že se to celý odehrává v příběhu, u kterýho si na konci nejspíš zapláčete. Řeší se v něm vážný témata a dejchá z něj takovýto chlapství, co páchne po tabáku a močce.

Je opojný, jak svůj herní biják Fares nesvazuje uměleckostí, i když by moh. V každý větší lokaci si můžete s parťákem zahrát nějakou blbinu. Baseball proti sobě. Šipky. Karty. Zkusit, jak dlouho dokážete balancovat na invalidním vozíku. U her většinou buď pláčete nebo se debilně žulíte. Tady jde obojí. A funguje to. Překvapivě.

4) HRANÍ VE DVOU.

Ten parťáckej příběh o spolupráci dvou chlapů funguje suprově, pokud vedle vás sedí někdo, s kým můžete děj probírat a glosovat mimo scénář. A je to další zdánlivě neviditelný rozhodnutí autora, který funguje bez chyby.  Když jste uprostřed přestřelky, dohodnete se s ním na postupu. Dokonce můžete i ukázat kudy na to pudete. Kecáte s parťákem mimo hru, ale přitom vám přijde, že je to její součástí.

Mým Leem byla ve A Way Out má žena Anežka. Hraje příležitostně, ale s o to větší chutí. A fungovalo to super. Jen je pak na konci tak nějak líto, že takovejch her není na trhu víc.

5) Je krásně mimo mainstream.

U první Faresovo hry, Brothers: A Tale of Two Sons, mi bylo celou dobu takový to pěkný nezávislý smutno. A Way Out má určitě víc technickejch chyb, danejch i tím, o jak moc větší sousto jde. Zároveň je to ale hra mnohem víc užívací, navzdory emocím i mnohem optimističtější.

A vůbec.

Na blog o hrách moc nepíšu. Koneckonců o adventurách a hororech už tak dost datluju ve SCORE tý naší pevný herní komunitě. A Way Out chci ale doporučit i těm z vás, co si hry spíš jednou za čas vyzobávaj, než že by brousili všechno, co je ze dřeva.

Pozornost médií si totiž přes svou malost asi nezíská.

Vaše srdce by mohlo.


Pár zajímavejch odkazů

  1. Bejvalá superstar Tim Schafer si povídá s budoucí superstar Josefem Faresem. Ještě před vydáním A Way Out. Skvělý geek interview o herním designu.
  2. Fares o odvaze ve videohrách a vývojových rozhodnutí A Way Out. „Není to riskantní dělat hru jenom v co-opu? Je mi to luft, je to má vize a jdu si za ní.“
  3. Informačně velmi slušná česká recenze na Hrej.cz, která vysvětluje i vztah mezi nezávislým studiem a kolosem EA.

 

About the author

Daniel Krásný

Daniel Krásný

Pracuju jako kreativní ředitel v Socialsharks, přes deset let píšu o hrách do SCORE. Miluju seriály, knížky, kafe a tak.

A píšu tady o tom.

View all posts

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.