Nebát se těch velkejch věcí

Velký věci nemusej znamenat zásadní změny. Důležitý je ale na nich to přidavný jméno „velký“. Jsou to kroky, co vědomě ovlivní váš život na iks let dopředu, co nejdou vzít zpátky jen roztrhnutím papíru. Věci, co buděj vzrušení a emoce. A takovejch věcí a kroků bylo letos v mým životě plno. Možná o dost víc než za těch předchozích pětadvacet let dohromady.

1) Budu se ženit.

V srpnu jsem se rozhod požádat Anežku o ruku. Chodíme spolu pět let, na jednom místě žijeme přes dva roky. Zná mě jako jediná na světě bez jakýkoliv přetvářky, bez manýry těchhle hovorovejch slov na blogu, s dobrýma vlastnostma, a hlavně i s těma špatnýma, který se občas snažím tak nemotorně potlačovat.

Říká se, že i když máš dokonalej protějšek a takzvanej „perfect match“, není žádost o ruku prča. Vono to má logiku. Když si nejsi jistej, si nervózní, jestli řekne ano. Když si jistej si, bojíš se, že jí to zkazíš. Že tý svý drahý polovičce poděláš ten moment, o kterým dost možná snila od malička. Mně se snad podařilo nic nezkazit. Aspoň jsem to tak cítil. A doufám, že to tak bylo. Ale víte jak, zeptejte se radši jí.

Ačkoliv je v módě všechno vyžvanit, nemám potřebu o žádosti dál psát. Je to až příliš osobní. Jen o nás dvou. Stejně tak jako svatba, která proběhne v červnu na Okoři. Ozdobnou pozvánku s mým copywritingem (hehe) od nás dostane jen rodina a ti úplně nejbližší. Ostatní pak budou mít volnou vstupenku na naše Instagram Stories. Nebo sem. Témat totiž bude určitě hodně.

2) BUDeme MÍT VLASTNÍ BYDLENÍ.

Jestli existuje ústav, co léčí fóbii z finančních institucí, hlásím se tam dobrovolně jako pacient. Ačkoliv jsem inženýr ekonomie, hypotéky a investice nejsou to, co bych si v pokoji vyvěšoval nad postel. Přesto jsem to v listopadu překonal a podepsal úvěr s čerpáním na půlku příštího roku.

Sotva se totiž ožením, přenesu Anežku přes práh novýho bydlení. Našli jsme to, co jsme si přáli. Barák. Ani ne v Praze, ani ne na konci světa. Ekologickej a zelenej tak, že úplně cítím Martina Bursíka jak mi pochvalně dejchá na záda. Za solidní peníze, aby nás finančně vyždímal jen tak nějak normálně. O4ljdsaéjlšěssss. Pardon. Jen jsem to musel zaťukat na klávesnici.

Čeká nás v novým roce hromada domlouvání, vybírání, kompromisů, rizikovejch rozhodování a hlavně investic. A já využiju další odstavec k velebení svý budoucí ženy, že má takovou povahu, jakou má, a že umí řešit věci v klidu s pevným hlasem. Na konci toho všeho ale bude důležitej základ rodiny, na kterej se těším. A kterej se rozhodně dá počítat mezi ty velký kroky. Co už taky jinýho než třicet let dlouhá smlouva. A domov.

O bydlení budu určitě psát příští rok na blogu. Inspirace bude spousta. A kdoví. Třeba se to tu jednou změní v lifestylovej hipster týdeník o nový kolekci příborů Zara Home a designovejch koberečcích do koupelny.

3) Změnil jsem svý zvyky.

Neměnil jsem práci. Koncem roku jsem ale v Socialsharks dostal novej impuls, nový výzvy a novou pozici. Přesto jsem se striktně rozhod se z toho neposrat a oddělit pracovní život od toho osobního. Ostatně, ehm, vždyť se budu ženit.

V roce 2017 jsem mluvil na dvou moc pěknejch konferencích, párkrát se mihnul ve Zprávách na Primě (ve Zprávách, žádný Divošky ihned po Krimi!), na Český v Událostech nebo ve 168 hodinách. Jasný, jsou to párvteřinový štěky. Přesto z nich má člověk zvláštní pocit. A uvědomí si, jak ačkoliv všude tlačí digitální marketing, Facebook video a YouTubery, je pro něj televize furt něco zvláštního a posvátnýho. Skoro jako dům z dětství.

V Událostech jsem mluvil o Drahošovi. Ve 168 hodinách o Babišovi. Já vim. LOL. Pro štěk o koťátkách klikněte na obrázek.


Z čeho mám ale skoro až klukovskou radost je tenhle blog
. Už od druhýho stupně základy jsem se hecoval vydávat něco s jasnou periodicitou. Vtipný, že to klaplo až v období života, kdy toho řeším bezkonkurenčně nejvíc. Každá milá zpráva nebo komentář mě děsně nabíjejí, a motivují k psaní dalších článků. Nechodí jich desítky. Ale občas někdo něco pošle. A dokud vás bude bavit ho číst, bude mě bavit ho psát. Všechno je to prostě o interních dedlajnech a síle vůle. Zkuste to. To zadostiučinění za to stojí.

Hlavně si do toho nenechte kecat. Nikým.

Velký kroky a věci, který vám dělaj radost, budí emoce. A to i v lidech, od kterých byste nečekali, že vůči vám nějaký emoce vůbec mají.

V roce 2017 jsem se víc než kdy jindy střetl s dvěma sortama lidí v mým okolí. Ta první sorta ráda šťourá. Svatba takhle mladej? Stěhuješ se z centra Prahy? Nikdy bych si nevzal hypotéku, ty jo? Co děláš machra na blogu? A jakkoliv to tahle sorta říká v rádoby vtipu, je za tou srandou takovej hnusnej kopaneček, u kterýho se tak jako hahaha pousmějete, ale v duchu křičíte něco jako „s tvejma dvěma rozvodama a třetí prací za dva roky bys měl leda držet hubu“.

Té druhé sortě moc děkuju. Je to sorta lidí, která s váma upřímně pokecá, podělí se o zkušenosti a podpoří vás v čemkoliv, co vy osobně považujete za dobrý.

Velký věci vám prostě víc než cokoliv jinýho udělaj pořádek v přátelích.

Všem čtenářům, nezávisle na příslušný sortě, ale přeju co nejšťastnější vstup do novýho roku. A nebojte se udělat to, co cítíte, jen proto, že vás děsí TA velikost.

Stojí to totiž za to.

About the author

Daniel Krásný

Daniel Krásný

Pracuju jako Creative Director v Socialsharks, přes deset let píšu o hrách do SCORE. Miluju seriály, knížky, kafe a tak.

A píšu tady o tom.

View all posts

2 komentáře

  • Gratulace k zásnubám, já si vším tím tak nějak prošel zaposlední dva roky, svatba, dítě a tak:)
    A jeden z tvých posledních postů mě konečně nakopl taky založit blog, tak dík za to a hodně inspirace do nového roku!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *