Jak moc dobrej je Mindhunter?

Pokaždý, když si pouštíte pilot nějakýho zajímavýho seriálu, si přejete, aby se to stalo. Abyste šli po třetím díle spát a ráno zjistili, že vám ty postavy chyběj. A že vás vlastně docela zajímá, co budou dělat dál, co si asi pověděj a kam je to celý zavane.

Mindhunter tohle umí. A možná by tím tvrzením moh končit celej článek, protože v konečným důsledku stejně o nic jinýho nejde.

Ale no tak dobře, když to musí bejt.

ZASE JE TO od netflixu.

Což v tomhle případě znamená tři věci. Zaprvý, Mindhuter vypadá líp než většina thrillerů, který jsem za posledních pět let viděl v kině. Zadruhý, má v zádech minimálně dvě velký jména (režisér David Fincher a producentka Charlize Theron). Zatřetí, zdejších deset dílů má strukturu, kterou v televizi nenajdete, protože by to programový schémata konvenčních kanálů prostě nedaly.

Na konci sedmdesátejch let se dvojice agentů FBI rozhodla řešit věci jinak. Holden Ford (Jonathan Groff) a Bill Tench (Holt McCallany) začnou spíš než důkazy zkoumat zločin z hlediska psychologie. Dostanou zelenou na behaviorální výzkum násobnejch vrahů a začnou objevovat principy, který vám jako divákům začnou bejt brzo povědomý. Cestujou proto po státech a ve věznicích kecaj s maniaky, aby zjistili, co je k činům vedlo a jaký jsou jejich spouštěče.

Teda, většinou.

Úžasnou vlastností Mindhuntera je, že si v něm nebudete jistý, co se bude dít v příštím dílu. Ani trochu. Struktura je punk. Občas se sekne na nějakým zvlášť výživným sériovým vrahovi, jindy zas Ford s Tenchem konzultujou v menších okrscích aktuální případy. Kdykoliv se pak vyprávění stočí do osobní roviny detektivů, zpětně oceníte, jak moc to jejich charaktery posunulo dopředu. Na vatu se tady kašle. A když chtěj autoři v šestým díle jen dopovědět některý linky a neposunout další, zkrátěj stopáž na pouhou půlhodinu. Protože můžou. Protože Netflix.

Co vám to připomene?

Mindhunter se často nálepkuje jako „ten novej David Fincher“. A ano, má ten jeho chladnej, milimetrově přesnej vizuál, především pak v těch epizodách, který sám režíroval. Výraznější podobnost se Sedm nebo Zodiakem vnímám ale především v tom, že jde svorně o výborný projekty. A kdo říká, že jde o scénáristicky tuplovanýho Finchera, v tom spíš tu analogii chce vidět, než že by z vedení příběhu tak moc dejchala.

Pod scénářem tu stojí tři lidi. Joe Penhall, Jennifer Haley a Carly Wray. A řek bych, že to byla především akvizice obou dam, co přidala projektu tu senzační televizní samozřejmost, o který píšu v prvním odstavci. Wray a Haley totiž léta psali seriál Mad Men, a ten vám bude Mindhunter připomínat v tom nejlepším. V hořkosladkým hlavním hrdinovi, kterej lavíruje na pomezí sympaťáka a hajzla. V postavě bostonský profesorky Wendy, která obě mača dokáže usadit jedním pohledem. V neustálým klapotu psacích strojů. I v tom, že nebudete mít tucha, kudy se autoři vydají dál.

Fanoušky videoher pak určitě trkne ještě jedna inspirace. Taková noirovější.

Jo a super jsou herci, obsazený do atypickejch rolí. Annu Torv znáte z hlavní role ve Fringe. Hraje ale tak odlišnou postavu, že to zjistíte až z IMDB. To Jonathana Groffa jsem zaregistroval poprvý, když v seriálu Looking jinýmu chlapovi jazykem obdivoval anus. A deset dílů jsem se snažil na to nemyslet.

Mindhunter je jinej, než jakej jsem ho čekal. Bál jsem se akademičnosti. Poučování. Trochu zbytečný historie o Hooverovi a jeho následnících. Fincherova dokazování si, jakej je kofr a kolik si toho může dovolit.

V reálu ale Mindhunter baví podobnejma fíglama jako Mad Men, a přitom je dostatečně svůj, aby vám to nevadilo. Tlesky tlesk.

About the author

Daniel Krásný

Daniel Krásný

Pracuju jako Creative Director v Socialsharks, přes deset let píšu o hrách do SCORE. Miluju seriály, knížky, kafe a tak.

A píšu tady o tom.

View all posts

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *