Je normální se z toho neposrat

…ale občas to není sranda. Kór když děláš v době, kdy sociální sítě nejsou sprostý slovo, ale zdroj obživy tvý, tvýho kámoše i celý firmy.

Je jasný, že máš nějaký představy. Koukáš na zahraniční případovky a často si říkáš – no sakra, to je přece hrozně jednoduchej nápad, to bysme přece s Móňou a Honzou mohli udělat taky a ještě to bude mít hezčí grafiku, protože Pepa je šikovnej kreslíř. A taky ti začne bejt brzo jasný, jak často s tímhle narazíš. Na nepochopení. Na nečas. Na to, že řada tvejch pracovních priorit je plná balastu a mechanickejch věcí. A dát do latě s tvýma přirozenýma ambicema je těžký. Ale je třeba se smířit, že takový to prostě je. 

Odejdeš domů z kanclu. A nutí tě to sednout si po večeři zpátky k počítači. Sociální sítě se totiž nevypnou v šest večer. Všechno je uložený v cloudu. Maily nemaj osobní život. A nedávaj si voraz, když poslední v kanclu zhasne a jde domů. Přistihneš sám sebe, jak u toho dřepíš ve dvě ráno, když tvá holka spí, zapínáš Toggl, to aby to šéfové viděli, a rozdáváš to-dočka, který si zapomněl rozdat přes den. Zkoušíš tím uhasit pocit, že se z toho posíráš. Ale místo toho se noříš do ještě většího bahna.

Jo, tohle znám.

Taky jsem to totiž takhle dělal. Byl neustále k dispozici. Rozesílal e-maily v jednu v noci, načrtával si kreativní koncepty, zatímco v sousedním paneláku zrovna zhasínalo poslední vokno zbloudilýho důchodce, co usnul u Máte slovo.

Ale už skoro půl roku na to kašlu. A zlomilo se to v jeden den, když jsem kolegovi naprosto samozřejmě odvětil na něco, co už si nepamatuju: „No jasně, v noci na to kouknu.“

To je ta nevýhoda Basecampů, Google Drivů, Trell a vůbec čehokoliv, kam se můžete přihlásit odkudkoliv. V podstatě na cokoliv totiž můžete „kouknout v noci“. Je ale fajn si uvědomit, že vlastnit prostředek neznamená automaticky i povinnost ho používat. Že je to jasný? Heh, tak si sáhněte do svědomí, kdy jste to naposledy hecovali přes noc, abyste měli dopoledne větší volno. To větší volno pak fakt máte. Ale zároveň si i můžete vyfotit selfíčko s heštegem #KruhyOfTheDay a úspěšně se ucházet o roli zombie ve filmu Tomáše Magnuska.

Přes půl roku už aplikuju pár antinasíracích pravidel.

  • Mám permanentně vypnutý e-mailový a Basecampový notifikace na mobilu. V práci mám obě tyhle platformy permanentně otevřený v prohlížeči. Po práci mě nezajímaj. Budete chvíli odolávat pokušení je zapnout a čeknout ručně. Ale nakonec si zvyknete je nechat spát.
  • Stejně tak si vypínám notifikace na Messengeru po šestý hodině večerní. Je totiž šance, že tam přistane něco pracovního. Nechci bejt nezdvořilej, rád pomůžu komukoliv, ale sorry, počká to do rána. I klient už je tou dobou doma a jeho největší mozková aktivita spočívá v hádání, kolik bodů dostane paní Břetislava v Prostřenu za tu vysušenou kachnu na medu a zmrvenej dezert.
  • Ještě k Messengeru. Čím míň pracovních kontaktů tam budete mít, tím líp se vám bude žít. To když vám v osm večer napíše klient, jestli mu něco „asap“ nasadíte, je stresující tancovat kolem mobilu, abyste mu náhodou nenadělili „zobrazeno“. Na práci je prostě mail. Messenger si nechte na pivko a ostatní příjemnosti.
  • Nečiň druhým, to co nechceš, aby činili tobě. Plísnící mail to už z jedenáctý večerní do tý devátý ranní vydrží. Prostě počká. Naser kolegu druhej den ráno a ne před spaním. A žijte ve společný antinasírací harmonii.
  • Neodpovídej hned na věci, co se ti nelíbí. Rychlý maily psaný na základě reflexu přirozený obrany sebe sama (ten text není ani trochu debilní, to odvoláte!), tě dycky za hodinu mrzej. Klidně si napiš kostru, ale poslání odpovědi prolož svačinou. A vyhoď povinně všechny invektivy.
  • Čas večer patří tomu druhýmu. A teď nemyslím kolegu, ale člověka, který ti je nejbližší. Moje Anežka by mohla vyprávět, kolikrát to kvůli práci schytal náš čas spolu. Čím dřív vám dojde, že tenhle čas je k nezaplacení a že vám naopak pomůže přijít na jiný myšlenky, čím dřív si prostě vyndáte hlavu z pracovního písku, tím líp vám potom bude.

Prostě vřele doporučuju. Odšpuntujte to tím mailem a Messengerem. Je totiž normální se z toho neposrat. A to, že je práce jednou z vašich priorit, neznamená, že by měla sežrat ty další priority.

Kór ty, co jsou nejprioritnější ze všech.

About the author

Daniel Krásný

Daniel Krásný

Pracuju jako Creative Director v Socialsharks, přes deset let píšu o hrách do SCORE. Miluju seriály, knížky, kafe a tak.

A píšu tady o tom.

View all posts

4 komentáře

  • Konečně něco dělám, dřív než jsem to stačil „navnímat“ od Krásy 🙂 Umět říct ve správnou dobu NE! je sakra těžký.

    P.S. brát slovo priorita jenom v jednotným čísle, taky docela pomáhá. Když je pro tebe něco jednou z osmi „největších“ priorit, už to není priorita – ta je vždycky jenom jedna! 😉

  • Krásně napsaný článek a musím říct, že se s ním plně ztotožňuji. Jen jak ho uvést do praxe? Asi hodně záleží na tom, jakou člověk má pracovní pozici. Já bych se tím rád řídil, ale jako tiskový mluvčí je to opravdu nereálné. Raději bych se vrátil do roku 1930 a žil život ve výrazně pomalejším pracovním tempu, za to plnější zážitků a opravdového života. Ne toho dotykového a asociálního. Mnoho zdaru. Patrik

  • No, ještě že jsem si to přečetl za včasu 🙂
    Ten Messenger a celkově mobil v posteli, kdy už přítelkyně spí vedle tebe, o tom by se dal natočit film…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *