Sledujte Pozůstalé. Jsou jinde.

Zkusím být stručný.

Občas se najdou seriály, co tak trochu plujou pod radarem. Mají své věrné, ale nemají svět. A jedním z těchto seriálů jsou Pozůstalí. Projekt HBO na motivy knihy Toma Perrotty a pod autorským vedením Damona Lindelofa se přitom totálně vymyká všemu, čím si obvykle v týdenních intervalech krmíte ducha. Málokdo z vás je viděl a přitom jsou tak JINDE. A mně to nedá. Nedá mi to, abych v polovině třetí, závěrečné řady nevykřičel na pár řádků, že si je sakra musíte dohnat.

Ok, ok.

Dovedu si představit, jak jste si vygooglili pár starých recenzí a našli v nich balík rozporů. Pozůstalí to totiž před třemi lety tak trochu posrali. Damona Lindelofa po neuspokojivém konci jeho seriálu Ztraceni nikdo neměl zrovna rád a ani Prometheus mu tehdá na krédu dvakrát nedodal. První dva díly jsou navíc divný. Táhnou se, smrděj zbytečným tajemnem a naladěj na jiný vlny, než jaký by naladit měly.

Věřte mi ale a hecněte to.

Šarm Pozůstalých totiž nespočívá v rozkrývání záhad jako tomu bylo v Lostech. Fakt, že jednoho dne zmizí ze světa 2 % populace, tu prostě zůstane faktem. Nezjistíte proč. Budete jen pozorovat dopady. Pozůstalí se totiž odehrávají ve světě, který lze stěží rozeznat od toho našeho. Přesto jsou v něm nepopiratelný prvky jakýhosi postapa. Hranice mezi úplně normálním civilním dramatem a sci-fi s lehkým náboženským motivem je tu tenoučká jako nit.

Jo jo jo, je mi to jasný. Když to po sobě čtu, zní to celý lákavě asi jako týden stará zemlbába. A moje doporučení je v tomhle případě mnohem víc pocitový než racionální. Seriály mám ale nakoukaný tam i zpátky. A žádnej za poslední dobu nebyl tak vtahující jako Pozůstalí. A lautr žádnej si mě nedoved už třetím rokem tak jednoduše namotat. Je totiž úplně luft, jestli se v daný epizodě stane něco zásadního. Ta koncepce jednotlivých padesátiminutovek je prostě úchvatná.

Tři důvody, kvůli kterým se na to kouknout?

  • Práce s kamerou a drobnýma, až Fincherovskýma detailama. Pátá epizoda druhé řady a čtvrtá řady třetí jsou snad ty nejlepší díly televizního projektu, jaký jsem kdy viděl. Ty emoce. Ty drobnosti. Ty závěrečný minuty, co vás přikovají k sedačce.
  • Justin Theroux. Fakt není jen manžel Jennifer Aniston a ten týpek, co v Mulholland Drive prohlásí „This is the Girl.“ zpoza divnejch kostěnejch brejlí. Je tu démonickej. A kdybych už neměl dospěláckou ložnici, ale dětskej pokoj, visí mi nad postelí tenhle plakát.
  • Hudba. Pamatujete si, že byste u nějakýho seriálu byly unesený soundtrackem? Pozůstalí i těm čestným výjimkám natrhává řiť. Německej skladatel Max Richter je totiž génius. A kdykoliv se rozezní jeho „The Departure“ budete si přát, aby to nikdy neskončilo. Jen si to pusťte. A pak znova. A ještě jednou.

Asi jste poznali, že Pozůstalí prostě nejsou klasický doporučení, který tu a tam zanechávám na Twitteru. Je to projekt, kterej mi tak sednul, že ho z top trojky mých nejoblíbenějších seriálů nejspíš vyštípe jen, hehehe, zázrak.

A vlastně ani nechci, aby se dostal zpod toho radaru, kterej jsem zmiňoval na začátku. Nejlíp totiž chutnaj ty věci, na kterých si ujíždíte tak nějak sami, potají.

Tak si to dejte taky.

(Ale moc se o tom nešiřte.)

 

About the author

Daniel Krásný

Vedu tým social media manažerů v Socialsharks, přes deset let píšu o hrách do SCORE. Miluju seriály, knížky, kafe a tak.

A píšu tady o tom.

View all posts