Co mi dala vysoká škola?

Je vám osmnáct a víte hovno. Umíte si dělat srandu z lidí, hlasitě se smát a nebrat nic vážně. Blíží se konec střední a bortí se vám jistoty. Na posledním rodičovském sdružení, kam zodpovědně chodíte společně  s tátou, a v opuštěné třídě po celé čtyři roky nabouráváte vážnost schůzek, řekne vaše třídní zcela bez legrace: „Hlavně, ať Daniel nechodí na ekonomku. To by blbě dopadlo.“ Druhá učitelka zas během poslední hodiny přeje všem hodně štěstí a zasněně dodává: „Čekaj vás vážně skvělý léta života. Léta, na který budete nadosmrti s úsměvem vzpomínat.“ Vy si to ale tou dobou neuvědomujete. Je vám totiž osmnáct a víte hovno.

No jasně, že jsem šel na vysokou ekonomku. Nikdo mi přece nebude říkat, kam jo a kam ne. První rok byl ale jako chrstnutí vody do ksichtu a k nejlepším létům života měl daleko. Stárnoucí playboy, co si z přednášek dělal svou soukromou šou a vyhazoval lidi z předmětu jak prošlé potraviny. Pár dalších, co měli k autoritě daleko, ale přitom to nelidsky řezali a rádi se přitom poslouchali. A pak matematika s profesorem Černým, asi nejvíce respektuhodným kantorem, jakého jsem kdy potkal.

První rok prostě nebyl prča. Spíš jednoho udeřil a křičel vzbuď se. Možná nebyl ani zdaleka tak těžký, jak na něj vzpomínám. Byl ale nový. A naučil nejen mě, ale i mé spolužáky, se nezaleknout před neznámou příšerou.

Jindřichohradecká Fakulta Managementu VŠE sama sebe ráda chválí za osobní přístup. V prváku bych se tomuto tvrzení ještě dovolil vzdorovat, v dalších ročnících už ne. Jen, co ze sebe jeden smyje strach a hrůzu prváku, začne stíhat a zvykne si na svérázné tempo, začne brát učitele jako parťáka a nikoliv jako smrt. Zjistí, že některé předměty učí úplně normální, mnohdy dokonce inspirativní, velmi vtipní lidi. A ze spolužáků, s nimiž máte společná cvičení, se začnou stávat přátelé. Na střední jsem respektoval maximálně sám sebe. Na vysoké se to rapidně zlepšilo.

Po pěti letech naposledy na přednášku. Jindřichohradecká VŠE, Nostromo mezi českými ekonomkami. #VŠE #FMVŠE #economics

Fotka zveřejněná uživatelem Daniel Krásný (@vnimatkrasu),

Jasně, že nebylo vždycky růžově. Učení se na „ty těžší státnice“ v čtyřicetistupňových vedrech. Omyl jménem Daňový systém, tedy předmět, na který jsem dobrovolně vstával na sedmou a dotlačil ho k trojce jen silou vůle. Seminárky z předmětů, co pro mě byly zemí vzdálenou. Ani 1, slovy jedna, tak negativní vzpomínka, abych na ní teď, sotva tři čtvrtě roku po opuštění almy mater, nemohl vzpomínat s lehkým povytažením koutku.

Hodně se v současnosti říká, že vejšku má každej a zaměstnavatelé že stejně chtějí spíš praxi než červený diplom. Má to něco do sebe. Titul na vizitce nemám a použil jsem ho všehovšudy snad jednou. Přesto mě těch pět let na vysoké naučilo řadě věcí a neuvěřitelně připravilo na život. Co takhle zodpovědnost? Jednání s lidmi? Prezentace čehokoliv? Všechno a mnohem víc. Marketingové základy a poučky, díky nimž teď mohu dělat lépe to, co dělám. Matematické myšlení. Umění rozvrhnout si čas. Nebo jak psát falešný Facebookový profil básnícímu učiteli a bavit se lidmi, co se domnívají, že jde o originál.

A pak je tu samo to, co v nějaké formě najdete ve všech blogíscích bývalých studentů, bojujících s náhlým přívalem nostalgie. Ranní nevstávání. Ten uklidňující pocit, když kamarádi čekající na zkoušku taky neumějí nic. Nadšení, když ti projde rozvrh od úterý do čtvrtka a tvůj víkend má rázem čtyři dny.  Drby a zaručené informace. Ten pocit, když ti spolužák vysvětlí látku stokrát líp než učitel. Když ti někdo přihraje fakt skvělý materiál na učení. Ťukání půllitrů v úterý. Ťukání půllitrů ve středu. Ťukání půllitrů ve čtvrtek. Iracionální smutek, když zavřou tvůj oblíbený bar s jukeboxem. Kocovina ve věku, kdy to ještě není společensky nemožné.  A třeba i ten zvláštní pocit, když už chceš jít z bufetu ve dvě ráno domů, ale místo toho potkáš svou životní holku.

Pak ti vlastně dojde, že nebylo vůbec zle. A že bys klidně ještě jednou zašel ve čtvrtek půl čtvrté odpo na Environmentální základy filozofie udržitelného rozvoje a popřál pak známým i přátelům hezký víkend.

Tak hezký víkend, spolužáci.

A hezký život.

About the author

Daniel Krásný

Vedu tým social media manažerů v Socialsharks, přes deset let píšu o hrách do SCORE. Miluju seriály, knížky, kafe a tak.

A píšu tady o tom.

View all posts

1 Comment

  • I když jsem na fakulte studovala pouze magistra, a to ještě dalkove, nemohu nesouhlasit. Vzdy jsem se tesila, jak jednou mesicne vypadnu pryc z prace a vyrazim smer „Jindrichac“. Tesila jsem se na nektere sve spoluzaky, kterym se vice ci mene darilo skloubit pracovni zivot se studiem podobne jako me, tesila jsem se na nase pravidelna posezeni u „Inda“ nebo v restauraci U cerneho ptaka, a tesila jsem se take na nase samostudim ve skolni knihovne, kde jsme na posledni chvili spise psali tahaky ;). A i kdyz jsem se kazdou sobotu vracela zpatky domu pekne vystavena, byla to prijemna unava, protoze jsem mela pocit, ze jsem zase o krok bliz k splneni meho snu. A jen co jsem odpromovala tak jsem vedela, ze mi tyhle jednomesicni akce budou nejen hrozne chybet, ale ze si je budu uz navzdy pamatovat. Skola mi mi umoznila nejen potkat nove a zajimave lidi, ale take mi pomohla rozsirit obzory, dala mi odvahu zacit uplne od zacatku v jinem oboru a verit tomu, ze kdyz se chce, vsechno jde. Jen to clovek nesmi po par neuspesich vzdat hned na zacatku ;).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *