bse

Co mi dala vysoká škola?

Je vám osmnáct a víte hovno. Umíte si dělat srandu z lidí, hlasitě se smát a nebrat nic vážně. Blíží se konec střední a bortí se vám jistoty. Na posledním rodičovském sdružení, kam zodpovědně chodíte společně  s tátou, a v opuštěné třídě po celé čtyři roky nabouráváte vážnost schůzek, řekne vaše třídní zcela bez legrace: „Hlavně, ať Daniel nechodí na ekonomku. To by blbě dopadlo.“ Druhá učitelka zas během poslední hodiny přeje všem hodně štěstí a zasněně dodává: „Čekaj vás vážně skvělý léta života. Léta, na který budete nadosmrti s úsměvem vzpomínat.“ Vy si to ale tou dobou neuvědomujete. Je vám totiž osmnáct a víte hovno.

No jasně, že jsem šel na vysokou ekonomku. Nikdo mi přece nebude říkat, kam jo a kam ne. První rok byl ale jako chrstnutí vody do ksichtu a k nejlepším létům života měl daleko. Stárnoucí playboy, co si z přednášek dělal svou soukromou šou a vyhazoval lidi z předmětu jak prošlé potraviny. Pár dalších, co měli k autoritě daleko, ale přitom to nelidsky řezali a rádi se přitom poslouchali. A pak matematika s profesorem Černým, asi nejvíce respektuhodným kantorem, jakého jsem kdy potkal.

První rok prostě nebyl prča. Spíš jednoho udeřil a křičel vzbuď se. Možná nebyl ani zdaleka tak těžký, jak na něj vzpomínám. Byl ale nový. A naučil nejen mě, ale i mé spolužáky, se nezaleknout před neznámou příšerou.

Jindřichohradecká Fakulta Managementu VŠE sama sebe ráda chválí za osobní přístup. V prváku bych se tomuto tvrzení ještě dovolil vzdorovat, v dalších ročnících už ne. Jen, co ze sebe jeden smyje strach a hrůzu prváku, začne stíhat a zvykne si na svérázné tempo, začne brát učitele jako parťáka a nikoliv jako smrt. Zjistí, že některé předměty učí úplně normální, mnohdy dokonce inspirativní, velmi vtipní lidi. A ze spolužáků, s nimiž máte společná cvičení, se začnou stávat přátelé. Na střední jsem respektoval maximálně sám sebe. Na vysoké se to rapidně zlepšilo.

Po pěti letech naposledy na přednášku. Jindřichohradecká VŠE, Nostromo mezi českými ekonomkami. #VŠE #FMVŠE #economics

Fotka zveřejněná uživatelem Daniel Krásný (@vnimatkrasu),

Jasně, že nebylo vždycky růžově. Učení se na „ty těžší státnice“ v čtyřicetistupňových vedrech. Omyl jménem Daňový systém, tedy předmět, na který jsem dobrovolně vstával na sedmou a dotlačil ho k trojce jen silou vůle. Seminárky z předmětů, co pro mě byly zemí vzdálenou. Ani 1, slovy jedna, tak negativní vzpomínka, abych na ní teď, sotva tři čtvrtě roku po opuštění almy mater, nemohl vzpomínat s lehkým povytažením koutku.

Hodně se v současnosti říká, že vejšku má každej a zaměstnavatelé že stejně chtějí spíš praxi než červený diplom. Má to něco do sebe. Titul na vizitce nemám a použil jsem ho všehovšudy snad jednou. Přesto mě těch pět let na vysoké naučilo řadě věcí a neuvěřitelně připravilo na život. Co takhle zodpovědnost? Jednání s lidmi? Prezentace čehokoliv? Všechno a mnohem víc. Marketingové základy a poučky, díky nimž teď mohu dělat lépe to, co dělám. Matematické myšlení. Umění rozvrhnout si čas. Nebo jak psát falešný Facebookový profil básnícímu učiteli a bavit se lidmi, co se domnívají, že jde o originál.

A pak je tu samo to, co v nějaké formě najdete ve všech blogíscích bývalých studentů, bojujících s náhlým přívalem nostalgie. Ranní nevstávání. Ten uklidňující pocit, když kamarádi čekající na zkoušku taky neumějí nic. Nadšení, když ti projde rozvrh od úterý do čtvrtka a tvůj víkend má rázem čtyři dny.  Drby a zaručené informace. Ten pocit, když ti spolužák vysvětlí látku stokrát líp než učitel. Když ti někdo přihraje fakt skvělý materiál na učení. Ťukání půllitrů v úterý. Ťukání půllitrů ve středu. Ťukání půllitrů ve čtvrtek. Iracionální smutek, když zavřou tvůj oblíbený bar s jukeboxem. Kocovina ve věku, kdy to ještě není společensky nemožné.  A třeba i ten zvláštní pocit, když už chceš jít z bufetu ve dvě ráno domů, ale místo toho potkáš svou životní holku.

Pak ti vlastně dojde, že nebylo vůbec zle. A že bys klidně ještě jednou zašel ve čtvrtek půl čtvrté odpo na Environmentální základy filozofie udržitelného rozvoje a popřál pak známým i přátelům hezký víkend.

Tak hezký víkend, spolužáci.

A hezký život.

About the author

Daniel Krásný

Ten, co tu na to má monopol.

View all posts

10 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.