kouzelnici

Než přišel Voldemort

Jonathan Strange & pan Norrell je údajně velmi známá knížka, kterou zřejmě četlo velké množství lidí. Já ne.

Taky je to podle všeho knížka, co má 700 stránek, tudíž jí lze patrně použít i jako zbraň při nutné sebeobraně. Pojďme si tedy takhle při čtvrtku hezky pospolu zazoufat. Kéž by pro každou knížku, která je proslulá, tlustá, originální a naditá nápady, vznikaly na BBC sedmihodinové minisérie se špičkovou vizuální kvalitou. Tu totiž Jonathanu Strangovi & panu Norrellovi nemůže upřít vůbec nikdo. Ani já.

Představte si totiž takové to typické televizní drama z ostrovů. Hromada nehollywoodsky ošklivých herců, černota, super kostýmy, dlouhé dialogy, a když pusu, tak ne jazykem. Jenomže Jonathan Strange & pan Norrell je přepis knižní fantasy o dvou kouzelnících z devatenáctého století, kteří přivádějí na svět magii a bojují se společenskými konvencemi. A magie se v příběhu používá fest. A to nejen tak, že se někomu na nose spraví brýle nebo na okamžik rozšafně vzlétne do vzduchu cylindr. V téhle fantasy píseční koně opravují převrácenou loď a chapadla z břečťanu čeří bitvu u Waterloo. No less, no more.

Nejde navíc jen o příběh těchto dvou mágů, kteří ohromují svými kouzly strnulou londýnskou veřejnost. Do celé patálie se montuje i alternativní svět, kterému vládne zlotřilý elf (Marc Warren) a v němž nachytané lidské duše hypnoticky tancují na klasickou hudbu. Což o to, Warren je (opět) skvělý záporák a má boží účes. Zároveň mi ale jeho linie zničila příběh, který jsem si při první epizodě vysnil. Chtěl jsem totiž vidět civilní příběh o vzestupu magie v dickensovské společnosti. A nikoliv potrhlé fantasy, v němž se může dít cokoliv.

norrell

Jonathan Strange a pan Norrell má největší grády, když před sebe tvůrci postaví jednoho z mágů a známou historickou skutečnost. Epizoda, ve které Strange pomáhá vojákům v Portugalsku je božská. Vtipná, výtečně natočená, dobře gradující. Jen, co se však dostane víc do popředí Havraní král, kletby nebo svět za zrcadlem, kvalita trpí. Nebo přesněji: trpí moje pozornost. Jak autoři zboří hranice a začnou je do nekonečna posouvat, výsledek se začne vzdalovat od toho mého vysněného dramatického fantasy.

Problém jsem měl navíc i s tím, že tu více či méně není komu fandit. Pan Norrell se poměrně brzy změní z tajemného kouzelníka v tajemného suchara, jehož tajemno vás popravdě spíš nasere, než zaujme. Jonathan Strange je zase až moc pečlivě tlačený sympaťák s posláním, kterého by nejspíš hrál Hugh Grant, být mu o dvacet let míň. Ostatní postavy jsou pak už jen typické anglické karikatury. Ráčkující tlusťoch, pošetilý nemág, opilý bezdomovec. Rozhodně nikdo, koho byste si nejraději vylepili na stěnu.

To, co se tu ale nevymáčkne z postav, se vytlačí z herců. Plochost, kterou Norrellovi vtiskli scénáristé (nebo i samotná autorka?) tu Eddie Marsan z Ray Donovan vlní k dokonalosti. A to naprosté. A najednou chci začít s třetím Rayem Donovanem ne kvůli Voightovi a Schreiberovi. Ale kvůli jemu.

Je prostě obrovitá škoda, že je to celé tak moc… divné. A vlastně se ani moc nedivím, že to jindy tak jistému BBC v ratinzích tentokrát tak zuřivě nevyšlo. Držet se to v té kouzelnicko-džentlmenské rovině, byl bych nadšený. Takhle je to jen dobře vypadající, senzačně odehrané, vší tou fantastičností až příliš přehnané cosi. Cosi s nepopiratelnou kvalitou. A kouzlem. Kdo by to byl řekl.

About the author

Daniel Krásný

Ten, co tu na to má monopol.

View all posts

74 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.