Proč nečtu české herní weby

Došlo mi to teprve docela nedávno. Stejně jako řada jiných hráčů se nemůžu dočkat vydání nějaké velké očekávané videohry. Příklad? No dobře, třetí Zaklínač. Času mám aktuálně asi tak stejně jako Honza Bendig chlupů na hrudníku. Jsem si ovšem naprosto jistý, že si tu hru jednou zahraju a taky se na to těším. A jsem vlastně zatraceně zvědavý, jestli je ta hra tak dobrá, jak jsem si jí během těch dlouhých měsíců vysnil.

Vpravdě normální věc. Běžnej život. Vybíráte si dovolenou, obrázky v cestovce se vám líbí a cena je podezřele přijatelná. Konkluze? Mrknete se na internet na ohlasy lidí, co tam už byli. Potkáte v baru dívku a líbí se vám. Jenomže druhý den na Facebooku zjistíte, že má jako druhé jméno uvedené Ňuňulinka a že v jednom kuse sdílí citáty o životě psané Comic Sansem. A je po lásce. Žijeme v době hodnocení. Svoje časové a finanční investice si ověřujeme na internetu. A jestli investovat půl druhého tisíce do třetího Zaklínače, to už je suma, kterou si potřebuji od někoho nechat posvětit. Od člověka, který je odborník a který mi ji doporučí anebo ne. Od autora herní recenze.

Na to, jak je tržní segment, rozumějící článkům v češtině, enormně malý, existuje v Čechách vcelku dost masivních herních webů. Dělají je ostatně lidé, které znám, kterých si vážím a před kterými smekám za tu hromadu více či méně bezplatné lopoty. A tak si takový malý český hráč může vybrat z celkem široké škály recenzí třeba na toho Zaklínače III. I já bych si chtěl vybrat. Ale nevyberu si. A v následujících odstavcích se pokusím osvětlit proč.

Stejně jako si občas zoufáme, že v české společnosti přetrvávají jisté negativní zvyky z minulosti, i herní novinařina si sebou už léta nese své nešvary. Má vyjít Zaklínač. Jupí. Všichni jsme na to čekali jak na prázdniny. Během týdne se vyplaví deset takřka generických recenzí. Web, který jí přinese jako první, se vcelku logicky chlubí svojí rychlostí. Ten, který jí přinese se zpožděním, se zase kasá, že je ta jeho poctivější, z více hodin hraní a vůbec jediná pravdivá. A když nakonec vyjde, nepoznáte v podstatě rozdíl od té první. Mezi řadou totožně stavěných recenzí tak logicky vítězí ta, která vyjde před ostatními. Hurá, konec závodu.

Ne, nejsem až takový debil. Je mi jasné, že ten píše lépe, ten hůře a támhleten… no o něm ani nemluvím. Jenomže má vyjít Zaklínač, všichni na něj čekají a my přeci MUSÍME NAKRMIT ČTENÁŘE článkem na čtyři áčtyřky. Rozumím té logice. Jenomže já nemám čas ani chuť si takhle dlouhý článek číst. Už tak koukám do monitoru či na mobilní telefon ohavně dlouhou dobu, a nechci si jí zbytečně prodlužovat o další nekonečné minuty. A proto otevřu článek, přečtu si verdikt a zase ho zavřu. Že o hodně přicházím? Vlastně ani ne, na devadesát procent jsem totiž jenom ignoroval patnáct tisíc znaků o této výstavbě:

  • První odstavec až dva o Polsku, penězích, národní hrdosti a odkladech.
    Další o tom, do jaké patálie se to Geralt dostal tentokrát.
  • Dlouhé vyprávění o konkrétnostech, které za a) už jsme slyšeli v PR zprávách, b) nepotřebuji znát nutně. Od toho, jak je svět velký, po ukázky questů. Nebude ani chybět detailní popsání bojového systému a perků. Kabrňáci přidají ještě košilatý vtip o Geraltově sexuálním apetitu a dva tři spoilery navíc.
  • K závěru se pochopitelně musí popsat grafika, zvuk a nároky na železo. Tohle kombo se nesmí objevit ani o odstavec dřív, to je přece jasný.

Hotovo dvacet. A je venku dlouhý článek plný informací, ale skoupý na názory. Recenze počesku rovná se osmdesát procent deskripce nějakého problému (ať už příběhu, dovednostních stromů, konkrétního herního obsahu nebo čehokoliv jiného), většinou zakončená tím, že to autorovi buď přišlo fajn anebo se v tom naopak topil. No more. Jako kdyby české recenzenty vázala jakási neviditelná osnova. Opravdu chceme tohle všechno vědět? Opravdu toužíme číst článek dlouhý jako den? Opravdu se nám chce postoosmdesáté procházet mustr „obecnosti, příběh, svět, činnost, ovládání, grafika, konec“?

NE.

S otázkami ale nekončím. Jenom si přezuji boty. Bavil by vás číst Fuka, kdyby si vtipně nehrál s textem, nevypichoval nečekané postřehy, přestal interagovat s oficiálními texty distributora a tak dál? Přečetli byste si Spáčilovou, kdyby její recenze byla zhruba osmkrát delší? Pojďme se vykašlat na sáhodlouhé popisy všeho. Vždyť recenze přeci nerovná se manuál. Pojďme psát kratší texty, hravé, pokaždé jiné, které bez vyzrazování většiny herního obsahu hru doporučí anebo naopak. Herní obsah se přeci může proprat v samostatných článcích, no ne? Recenze by měla být krátká, autorská, úderná a s jasným názorem. Je to těžké, já vím. Ale web, který jako první ustoupí z léta zažité nudy, tomu dám svůj lajk na Facebooku a půl království k tomu.

Ono je to ale jedno z druhým. Pro charakterní recenze, články, na které bych se těšil a s chutí si je přečetl, musí existovat i charakterní autoři. Ještě smutnější ale je, že takové lidi mezi českými redaktory máme! Přesto s nimi weby nepracují jako s bohatstvím, nýbrž se součástí svého inventáře. Jen si rozklikněte na libovolném webu profil autora. Co najdete? Suchý soupis jeho článků anebo čtyřistačtyřku. Já ale přeci potřebuji vědět, CO TO JE ZA OSOBU, co dala Zaklínači šest z deseti. Jestli je jí dvanáct nebo padesát. Co hraje nejradši a jaký má vkus. Dalo by to takové práce? Nedalo. A web by byl zase blíže projektu, jehož aktivem jsou názorově silní autoři a nikoli honba za rychlostí a vysokým průměrným počtem apdejtů za den.

Názor. No schválně, jen si to slovo řekněte nahlas. NÁ-ZOR. Je krátké a zní drze. A to je přesně ta esence, která zatím českým herním webům chybí. Krátkost a drzost. Proč číst desetkrát za týden novinku s názvem „Hra X o sobě dává vědět na nových obrázcích“? Ale no tak, pane Článek, získejte si mě trochu. Donuťte mě kliknout na to píárko krkolomně přeložené z angličtiny. Pojmenujte se třeba „Hele, jak hra X vypadá na nových obrázcích extrémně hnusně“ a pobavte mě už svým nadpisem. Vždyť se chceme bavit přece. My všichni. A proto koneckonců utíkáme z pracovních povinností do světa videoher.

Jsem dvojitý pokrytec, dalo by se namítnout. Přes deset let ťukám o hrách a zmohl jsem se namísto reforem na jeden táhlý plivanec. Netvrdím skálopevně, že aktuální podoby herních webů byly vždycky špatné. Doba se ale hýbe a společně s ní by se měla zásadně pohnout i nabídka portálů. Jasně, že se mezi vámi najde smečka příznivců současných obyčejů, koneckonců, ani já netoužím po tom, aby se všechny weby svorně chytily za nosy a skočily reengineering z mostu. Jen je zapotřebí zvednou zadky z léta prosezených podušek a přizpůsobit se době. Obraty i gramatika už se zlepšily. Ostatně i ta skvělá parodie recenzentských klišé od Miloše Bohoňka už aktuálně není na místě. Tak teď ještě tohle, prosím. Díky moc a čau.

About the author

Daniel Krásný

Daniel Krásný

Pracuju jako Creative Director v Socialsharks, přes deset let píšu o hrách do SCORE. Miluju seriály, knížky, kafe a tak.

A píšu tady o tom.

View all posts

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *